V bance pracující Till Reiners odmítne pomoci člověku v tísni. Sice se z něj záhy nevyklube „babička“ s nadpřirozenými schopnostmi, která by jej mohla záhy Stáhnout do pekla, nicméně naštvat Nappa Navrokiho (Mortiz Bleibtrau) taky není zrovna výhra. Tenhle týpek se totiž záhy vrátí v masce, ukradne prachy, Tilla vezme jako rukojmí, ale ač se tenhle příběh neodehrává ve Švédsku, nýbrž v Německu a v Amsterodamu, záhy zafunguje stockholmský syndrom a tihle dva se spřátelí. O něco později se k nim přidá Nappova přítelkyně Nadine a společně cestou ve stylovém Mustangu zažijí nějaké věci.

Co si budeme povídat, Den blbec je film o ničem. Není sám, protože takových vznikalo, vzniká a jistě i bude vznikat dost. Jenže některé z nich mají přesto něco do sebe. Jak se říká v Zeleném pekle, v takovémto případě: „Záleží na tom, jak se ta historka podá.“ Takže Den blbec sice příběhově vůbec nijak nevyniká, ale především díky střihačovi a kameramanovi si zhruba od třicáté minuty až do závěrečných titulků zachovává solidní drive, korunovaný brilantně natočenou automobilovou honičkou.

Přesto i během této pasáže dojde na situace, které jsou naprosto přes čáru (koncert skupiny Donar, situace kolem nabořeného policejního auta, průběh kšeftu s Albánci). Zkrátka jsou nadsazené tolik, že do filmu prostě nezapadají. Neboť i když se nadějeme všemožných událostí, pořád by se dalo věřit tomu, že se něco takového v té západní části Evropy skutečně stalo. To platí i pro tu, kdy se Till domnívá, že ho manželka podvádí. Takže začne vyšilovat a uteče, aniž by si ověřil, jak se věci doopravdy mají. I když my jako diváci víme, že všechno je z tohoto pohledu jinak, pořád se z této, řekněme „potencionální zápletky“, dalo vytěžit hodně zábavného i dramatického.

Avšak Den blbec prostě zůstane v tom svém neutrálním módu, kdy se holt neděje nic, čemu bychom se mohli pěkně zasmát (s výjimkou camea produkujícího Tila Schweigera, známého též jako Hugo Stiglitz), nad čím bychom mohli zaplakat, čím bychom mohli být znechucení nebo nadšení … a nedočkáme se ani momentu, kdy bychom se mohli o postavy bát. Teoreticky se ve filmu takových pár vyskytuje, ale prostě nám bude jedno, jak to s nimi dopadne. I proto, že se mezi nimi odehrávají věci nesmírně očekávatelným způsobem ve smyslu: Nappa nejdříve zastrašuje, pak zvolí přátelštější režim a když na Tilla oprávněně nadává, stejně ho nenechá ve štychu. Vztah Nappa a Nadine je určitě zajímavější. Proto zamrzí, že na ni (vypadá trochu jako Noomi Rapace, ale je to Jasmine Gerat) musíme čekat padesát minut.

Den blbec je film, který docela zaujme tím, že do třicáté minuty se z něj vlastně může vyklubat úplně cokoliv. Po ní se ale bohužel zvrtne méně příhodným směrem (má s tím snad něco společného to, že režisérem je spoluscenárista dramatu Náš vůdce?). Takovým, že se sluší dodat, že název filmu nedává smysl. Jednak se neodehrává v průběhu jednoho dne, a druhak hlavní hrdina zažije s těmi dvěma věci, jaké by jinak rozhodně nezažil. Konečně se totiž odváže a ze spořádaného otce rodiny se stane výtržník, který mimo jiné vykrádá banky a nabourává policejní auta. Ale ať nad filmem přemýšlím, jak nad ním přemýšlím, vychází mi, že Den blbec vlastně navzdory tomu nijakému příběhu není úplně marný biják. A ke všemu divákům ve výsledku předá dvě svérázné rady (nebo jak to nazvat). Zaprvé, že „Češi nemají dobrá auta, ale mají dobré děvky.“ A zadruhé, že „čuměním se králík neupeče,“ což, věřte mi, je pravda.

FOTO: cinema.de