V budoucnosti se chemicko-nukleární zbraně postaraly o to, že svět, jaký jsme znali, navždycky zmizel v propadlišti dějin. Země je na svém povrchu toxická, tudíž neobyvatelná. V podzemí se ale nachází stanice, ve kterých jsou lidé udržovaní v jakýchsi modulech. Proč, to je otázka, když vlastně není, kam jít, co dělat a patrně ani pořádně co jíst. O jejich přežití se starají dva týpci – Bauer (white) a Cartwright (black). Tomu se z ne zcela jednoznačně jasných důvodů zjevuje pohledná manželka (Sandrine Holt) a v klíčových rozhodnutích mu radí, jak se má správně rozhodnout, případně odhalí … bohužel ne sebe, ale nějakou únikovou či jinak prospěšnou cestu.

V Povětří se dají vypátrat společné prvky s vynikajícím počinem s názvem Pandorum. Chvilku to vypadá, že by se z něj mohlo vyklubat něco ve stylu Svítání, ale tvůrci jdou svou vlastní cestou, protože z bonusů (bez titulků) víme, že potřebovali, aby je stála co nejméně. A podle toho to taky dopadlo. Samozřejmě, existují mimořádně kvalitní nizkoučkorozpočtové filmy, avšak ti, kdož je mají na svědomí, nepostrádají něco, co těm, kteří stojí za Povětřím, bohužel chybí. Nadšení to není – je to talent! A ten když nemáte, tak se prostě neobejdete bez velké finanční podpory.

Prakticky po celou dobu zůstáváme v té podzemí stanici, na níž není z vizuálního hlediska vůbec nic zajímavého. Některé dekorace jak z 60., 70. nebo 80. let by za jiných okolností byly určitě roztomile nostalgické, ale tady se nejde zbavit dojmu, že i jimi chtěli tvůrci ušetřit. Vrcholem všeho pak jsou snad celofánové spací „moduly“ dvou hlavních hrdinů. To už opravdu působí jako dost nepovedený vtip. Přitom Povětří chce být zatraceně seriózní podívanou! Trocha nadsázky by mu ovšem za těchto podmínek nepochybně slušela. Stejně tak by bylo vítaným zpestřením opustit podzemní úkryt a prozkoumat povrch, jehož vizuální stránka jest o poznání zajímavější. Oblek na to Cartwright přece má.

Takhle musíme za dohledu nedobrého režiséra (třebaže k tomu byly všechny předpoklady, nedaří se vytvořit stísněnou atmosféru) strávit devadesát minut v podzemí se dvěma nezajímavými postavami, které občas říkají zbytečné věci. Občas také dělají divné věci (patrně proto, že to scenáristé viděli jinde, jenže si neuvědomují, že v případě jejich díla to jaksi nemá smysl). Jedna také střeží jakési tajemství, které ale kdyby vykecala, tak by se vlastně vůbec nic nestalo. A nezřídka se chovají nepřirozeně vůči dané situaci, což bude jistě ve větší míře způsobeno tím, že režisér nemá šajn o tom, jak správně vést herce. V takovém případě nespasí ani obsazení Djimona Hounsoua.

Povětří jakž takž zaujme až zhruba v posledních patnácti minutách, ale nakonec stejně dospěje k prazvláštnímu rozuzlení. To už by bylo skutečně lepší, kdyby se odněkud vynořili zombie nebo upíři nebo jim podobná havěť. Protože se obávám, že zájem o postavy by skutečně mohlo zajistit pouze to, že by musely čelit nějakému nadpřirozenému zlu. Klidně by jím mohla být i obří anakonda nebo velikánský krokodýl, případně kombinace těchto dvou tvorů, jakou je možné spatřit v upoutávce na film Lake Placid vs. Anaconda, na který bych se, abych pravdu napsal, fakticky rád podíval.

FOTO: cinema.de, DVD poskytl Bontonfilm