Bratři Reggie a Ronald Krayové v 60. letech minulého století prakticky převzali nadvládu nad organizovaným zločinem v Londýně. Měli kontakty na důležitých místech a spolupracovali s dalšími vesměs ilegálními organizacemi. Oba (hlavně ale Ronald) však byli poněkud labilnější, přičemž u Reggieho má člověk pocit, že to bylo z toho důvodu, že být gangsterem nebylo tak úplně pro něj. Jenže toho nenechal ani poté, co se seznámil s Frances Sheaovou, která si tím zrovna dvakrát nepomohla, a proto lze označit za výborný nápad, že je to právě ona, kdo nám celý příběh vypráví.

Na druhou stranu to však může mít i svá proti, jelikož kdo od Legend zločinu čeká kvalitní gangsterku kupříkladu ve stylu Tenkrát v Americe nebo snad Carlitovy cesty, ten bude nepochybně zklamaný. Zřejmě i proto, že Frances do nečistých obchodů svého manžela neviděla, se film mnohem více soustředí na osobní, nikoliv profesní život, což má za následek tu skutečnost, že scény, ve kterých titulních dvojčata Krayovi dělají svůj „business“, jsou věru krajně nezajímavé a jakoby až vytržené z kontextu.

Co se té osobní roviny týče, jest vývoj vztahu Reggieho a Frances extrémně očekávatelný, v podstatě až zrcadlící většinu z tvorby Martina Scorseseho. Brian Helgeland, režisér a scenárista Legend zločinu (podepsaný mimo jiné taky pod pozoruhodným L. A. – Přísně tajné), v první řadě zvládá velmi zručně vykreslit dobovou atmosféru a nelze se zbavit dojmu, že nechal Tomovi Hardymu při ztvárnění těch dvou fyzicky – a vlastně nejen fyzicky – podobných, ale přesto v něčem odlišných sourozenců naprosto volnou ruku.

Následkem toho tu předvádí vskutku promyšlené představení a jako bonus přidává několik momentů, které se nadlouho vryjí do paměti. Nejvíce vynikají dva: jednak dokonale trefně načasované a velice razantně podané zvolání „Fucking sing!“ na celkově hodně povedené svatební scéně, a druhak brutální pobodání v tu chvíli nepohodlného člověka ze závěru filmu, kdy docela zamrzí, že v podobně násilném a drsně-nevybíravém duchu se nenesly Legendy zločinu kompletně celé. Při této příležitosti není možné nevzpomenout na právě takto laděnou Zemi bez zákona (též s Tomem Hardym), kterou si snad po dopsání této recenze musím jít okamžitě pustit!

Legendy zločinu jsou vlastně takovou postaru provedenou, leč nepříliš povedenou gangsterkou. Vlastně i proto, že tu není pořádně komu držet palce, neboť hlavní postavy nepatří díky svému jednání k sympatickým a skoro všechny vedlejší jsou extrémně nezajímavé. Tedy s výjimkou Frances, což je skutečně velmi dobře napsaná úloha pro Emily Browning, zvláště když má pro nás připraveno jedno mimořádné překvapení, které samozřejmě neprozradím, ale naznačím, že už bylo ve filmu použito několikrát a pokaždé fungovalo. V případě Legend zločinu však – asi trochu paradoxně – zřejmě úplně nejméně.

FOTO: Freeman Entertainment