Film je volně inspirován povídkou slavného spisovatele, která posloužila i Janu Švankmajerovi při tvorbě počinu s názvem Šílení. Samozřejmě, že tato díla nelze hlouběji jakkoliv srovnávat, jelikož rukopis českého režiséra a animátora je naprosto nezaměnitelný a jedinečný. Brad Anderson, který stojí za Podivným experimentem (v originále Stonehearst Asylum či Eliza Graves – poměrně snadno přeložitelné či do naší řeči upravitelné názvy), zvolil se scenáristou Joe Gangemim jiný přístup. Takový, že by se po zhlédnutí tohoto výtečného bijáku nepochybně mohli i jiní filmaři začít zabývat možností oživit další Edgarova díla a převést je na stříbrné plátno.

V posledním roce s číslicí 18 na začátku je hysterie (podrobněji o tomto problému tady) stále fenoménem, na což de facto doplatí i Eliza Gravesová – vskutku krásná žena, která však bohužel pro potencionální nápadníky (a svého manžela) nesnese fyzický kontakt. Eliza je tedy poslána do ústavu uprostřed ničeho, kde ji týden před počátkem nového tisíciletí (tehdy se to tak bralo a někteří tomu věří dodnes) napodobí i oxfordský učeň Edward Newgate. Ovšem dobrovolně, aby poznal, jestli jeho teoretické znalosti budou fungovat i v praxi. Cosi tajemného však doprovází jeho příjezd. Inu, jak by řekl Rollins: „Něco tu nehraje.“ Nicméně to zdaleka není všechno. Edwarda už u vstupní brány přívítá Mickey Finn, pobočník Silase Lamba, který ústavu šéfuje. Mladého učedníka nepřestávají udivovat jeho metody a řeči, které předvádí a vede během túry po svém zařízení, ve kterém se chovanci evidentně procházejí po chodbách bez jakéhokoliv omezení.

Všichni pak taky společně povečeří. Záhy ale čerstvého absolventa prestižní univerzity vyruší zvuk, který jej zavede až do sklepení, kde objeví několik uvězněných jedinců, mezi nimiž nechybí Benjamin Salt, který tvrdí, že on jest skutečným ředitelem Stonehearstského ústavu. Ale mluví ten pán pravdu? S Elizinou pomocí se to Edward pokusí zjistit, načež bude ale zapotřebí rozehrát riskantní hru, která nesmí skončit odhalením jeho tajemství. V takovém případě by totiž mohl klidně dopadnout jako McMurphy. Kdepak, všechno bude zapotřebí zahrát a dohrát bez úhony, protože na tomto místě skutečně neradno zůstávat. Jenže co s tím, když tolik lidí nechce, aby se vrátil do civilizace a poreferoval o tom, co tu viděl?

V předminulém století, resp. nejen v předminulém století, se s „blázny“ zacházelo vskutku nepěkně. To je známá věc, kterou si v rámci poměrně rozsáhlých příprav ověřil i scenárista Joe Gangemi. Zřízenci se je snažili pokud možno držet pod zámkem, neboť byli přesvědčení o tom, že jsou nebezpeční a že by jinak mohli ledacos provést. A je pravda, že někteří by určitě mohli. Proto byly vytvořeny nejrůznější (i drastické) metody, které měli lidi zbavit jejich šílenství či představ. Přitom i takto narušení jedinci mají stále duši a je pravda, že „blázny“ se někteří (nebo mnozí?) stávali pouze kvůli dobovým konvencím, předsudkům či mylnému přesvědčení a panickým nátlakům ze strany veřejnosti. Prakticky ze stejných důvodů se ve středověku upalovalo za čarodějnictví.

Jinými slovy se klidně mohlo stát, že se za zdmi ústavů ocitli i normální, ale holt sugestibilní lidé, kteří jen uvěřili názoru většiny. Včetně vlastní rodiny! Kdo prostě nějak výrazněji vyčníval, hned byl z tohoto pohledu podezřelý. Na druhé straně tu byly i doopravdy složité případy, přičemž s některými z nich nás pan Lamb také seznámí. Tak třeba: „Proč dělat z dokonale šťasného koně utrápeného muže?“ říká při pohledu na jednoho řehtajícího chovance. A asi na tom něco bude. Pak tedy vyvstává do popředí nikoliv řečnická otázka: „Kdo je v tomto Podivném experimentu skutečný záporák?“ Pro někoho jím možná bude Siles, pro někoho Benjamin, pro někoho oba, pro někoho nikdo z nich. Ale řekl bych, že minimálně jeden se tu určitě najde.

A vlastně je docela pravděpodobné, že co chvíli jím pro vás bude někdo jiný. Režisér dostává díky propracovanému scénáři příležitost využít svých schopností solidně budovat napětí a podat opravdu dramatické či nečekané momenty s velkou intenzitou. Edward, Lamb, Finn, Salt, Eliza, její chráněnka Millie, ale třeba i hrozivě vyhlížející Arthur – dalo by se říci, že ti všichni mají svá větší i menší tajemství, která se pokaždé dozvídáme přesně v pravou chvíli. Navíc, i ty výrazněji vedlejší postavy (tedy mimo trio Edward-Eliza-Lamb) buď nemalou porcí přispějí k závěrečnému rozuzlení, nebo zaujmou svým vlastním minipříběhem.

Režisér pro ně navíc našel ideální představitele v Michaelu Caineovi, Davidu Thewlisovi,  Sophie Kennedy Clark, Guillaume Delaunayovi (jenž by mohl být Nonovým bratrem). Jim Sturgess v hlavní roli evidentně pořád velmi dobře ví, které role jsou pro něj nejideálnější a rozhodně si umí vybrat. Nádherná Kate Beckinsale se tu představuje v úloze, v jaké ji nejsme zvyklí vídat. Ačkoliv nejen herecké předpoklady pro ztvárnění takových postav určitě má a v Podivném experimentu to potvrzuje. Její Eliza Gravesová vzbuzuje soucit i porozumění a touhu pomáhat i chránit, takže není divu, že jí neustále někdo věnuje svou pozornost a projevuje náklonnost. Dalo by se tvrdit, že Eliza je v podstatě femme fatale, ale neví o tom.

Uvedení herci rozhodně ovládají svou profesi výborně a někteří ještě lépe. Ovšem co předvádí Ben Kingsley je naprosto fascinující! Dokonalá ukázka hereckého mistrovství. V případě  Sira Bena přitom nikoliv první. Proto není snadné pochopit, jak je možné, že se (tak jako kupříkladu Al Pacino) doposud může pyšnit jenom jedním jediným Oscarem?!? Minimálně šestého mohl měl dostat za Podivný experiment, ale takovýmto počinům, třebaže jejich kvality jsou nesporné a nezanedbatelné, holt při udílení prestižních cen povětšinou není přáno. Ze Silese tu přitom znovu vytvořil postavu více než skutečnou – velkorysou, nepřístupnou, nepředvídatelnou. Famózní!

A to samé platí i o kameře Toma Yatska. Teď nejde o nějaké naprosto výjimečné a hodně odvážné kompozice či švenky, jaké předvádí třeba Mauro Fiore v Equalizerovi. Ne, z tohoto pohledu představuje Podivný experiment (nad)standardně kvalitně odvedenou práci, kterou můžeme ve filmech v současné době vidět poměrně často a která vypovídá o záviděníhodné řemeslné zručnosti pánů za kamerou. V čem tenhle skvělý biják vyniká nad velkou většinu ostatních, je nasvícení scén. Především tedy uvnitř ústavu (ven se podíváme jen sporadicky), kde navštívíme několik míst – od kanceláře ředitele přes jídelnu a jakousi společenskou místnost až po temné sklepení. I díky využívání převážně měkkého a víceméně potemnělého světla osvětlucícího jednotlivé místnosti a dopadajícího na tváře a povedené kostýmy herců a hereček, se může tento dobový thriller pochlubit velice působivou atmosférou.

E. A. Poe: Podivný experiment tak vlastně svým způsobem navazuje na klasické líbivé adaptace díla „zakladatele detektivní a hororové literatury“ (slova mého profesora ze střední), kterých se v 60. letech chopil legendární Roger Corman. Jáma a kyvadlo, Zánik domu Usherů či Havran však měly a mají, i díky naprosto unikátním kulisám a dekoracím, atmosféru vskutku ponurou, plíživou a hororovou, čímž se Stonehearst Asylum chvástat tak docela nemůže. Pravda, kromě té první varianty, jíž ovšem počiny odehrávající se na takovém místě (předně si vybavuju Sucker Punch a Prokletý ostrov) získávají víceméně automaticky. Nicméně napětí a s ním spojená zábava tu tedy rozhodně nechybí! Stejně jako fikaný „twist“ v samotném závěru. Sice bychom tu našli sem tam i nějaký tuctovější prvek, ale přesto si tento film uvedené hodnocení zaslouží. 

FOTO: Bontonfilm