Ten kupec měl rodinu a dobře se mu dařilo. Jenže, příroda je mocná čarodějka, takže se po jednom jejím zásahu ocitl téměř na mizině. Vinou dalších peripetií se dostal až na místo, které zřejmě dlouhé roky nikdo nespatřil. Našel tu ale všechno, co hledal. I jídla a pití bylo v tamním zámku dost. Přesto chtěl jet zpět za těmi svými. Venku však utrhl ještě růži pro jednu ze svých dcer. V ten moment k němu přiskočilo zvíře a nařklo ho z krádeže, což se podle jeho zákonů nepromíjí. Nechalo kupce odjet s tím, že pokud se záhy nevrátí, přichystá nefalšovaný vesnický masakr. Kupec ale stejně nepřijel. Chvilkové nepozornosti totiž využila jeho dcera Belle. Ta, která byla nejkrásnější. Ta, která byla ze všech jeho dětí nejdobrosrdečnější. Ta, která pro něj byla nejcennější na světě.

Přesně tenhle příběh čte jako pohádku svým dětem jedna osoba, které dlouho neuvidíme do tváře, nicméně už od samotného začátku nám je jasné, o koho se jedná (to je ostatně evidentní i u toho zvířete, jenž je v podstatě alter egem toho, s kým se seznamujeme v poměrně četných flashbackách). Nejen proto, že má stejný hlas. A tady by se dalo hned zmínit o dabingu, který je velmi povedený, byť obsazení Martina Stránského pro roli Vicenta Cassela (zvíře) možná není úplně nejpřesnější. Ale naštěstí znovu uslyšíme sametový hlas Jitky Ježkové (kráska Léa Seydoux), který bych osobně mohl poslouchat od rána do večera. Ale zpět k filmu, který má docela slušný potenciál, přestože na ryze evropské počiny se u nás jinak příliš nechodí. Tenhle má pochopitelně oproti většině ostatních jednu velikánskou výhodu.

Pohádku o Krásce a zvířeti zná také díky mnoha filmovým zpracováním prakticky každý i každá. Povětšinou se jedná o verze hrané, avšak obrovský úspěch zaznamenala především ta animovaná, která získala tři Zlaté glóby a dva Oscary. Navíc se stala prvním animákem, který kdy pronikl do (tehdy pouze pětičlenné) společnosti nominovaných v kategorii Nejlepší film. Občas ten příběh dostane z nejrůznějších důvodů jiný název, třeba Panna a netvor. Tenhle český počin, přestože je tedy založen na stejném příběhu, se od tohoto francouzského, resp. francouzsko-německého, který právě směřuje do kin, v několika podstatných ohledech liší.

Zaprvé, to by nebyl Juraj Herz, aby svému filmu nevtiskl až hororovou atmosféru. Kráska a zvíře od Christopha Ganse je vyloženě moderní pohádkou (viz níže). Tenhle režisér byl pro mě dosti komplikovaná osoba. Nebylo u něj totiž snadné určit, jestli je to dobrý nebo nedobrý tvůrce, který má holt „kliku“ na nepovedené scénáře. Kupříkladu jeho předchozí domácí počin, Bratrstvo vlků, postupně čím dál více přivádí člověka na myšlenku, že se musel do jisté míry stát inspirací pro novou Angeliku. Jím kormidlovaná adaptace kultovní videohry Silent Hill si také získala spíše diváky, než kritiky. Až Kráska a zvíře prakticky přináší odpověď na tuto otázku. Ganse určitě můžeme zařadit k těm lepším režisérům (nikoliv scenáristům) současné Francie. 

Ale dál. Zatímco český počin je temný a komorní (dokonce natolik, že by z něho bývala mohla být pěkná divadelní hra), Gans vše udělal velkolepější a jeho osobitější přístup zapříčinil, že nám tahle pohádka v několika záběrech poněkud „třístovkovatí“. Jo, někomu to asi může připadat nevhodné, ale právě takováto rozhodnutí mohou sehrát při několikáté adaptaci významnou roli, protože ji něčím odliší od těch předchozích. Nesmí se to ale přehánět, což tvůrci téhle Krásky a zvířete určitě nedělají (dovedu si představit, že by bývalo nepochybně šlo v některých momentech v tomto směru ještě více přitlačit na pilu). Vizuálně je to film parádní, ale právě díky té stylizaci zcela postrádá atmosféru doby, ve které se má odehrávat, tedy 19. století. Bohužel, po většinu času se nepovedlo ji nahradit ani žádnou jinou kloudnou. Ačkoliv film občas některými prvky připomene, tedy kromě té Třístovky, i jednu legendární počítačovou hru – Kyrandii (ta by mimochodem taky stála za zfilmování). Jistě jste ji taky někdy hráli.

Ale pokračujme ještě chviličku ve srovnávání s českou adaptací, kterou vybírám proto, že si myslím, že ji vidělo nejvíce z vás (a počet uživatelských hodnocení v naší databázi mi v tom dává za pravdu), tudíž si pak budete moci o téhle nové udělat lepší obrázek. A protože se jedná o pohádku, zmíním už jen tři největší rozdíly. Takže, u filmu z roku 1978 hudba Petra Hapky dokreslovala obraz a byla vcelku netradiční. Oproti tomu hudba Pierra Adenota je sice zajímavá, ale není zapamatováníhodná. Jakožto doprovod k daným scénám však („s přimhouřenýma ušima“) přeci jenom obstojí. Dále, a to je velmi důležité, u této Krásky a zvířete je scénář napsaný tak, že prakticky není možné uvěřit tomu, že se mezi oběma titulními protagonisty vyvinul až takhle hluboký, ba přímo ten nejhlubší vztah! Tento nedostatek má na srážky v hodnocení největší vliv, protože jinak lze tomuto dílu vytknout opravdu pramálo. (I vůči některým nelogičnostem a extrémně přeslazenému happy endu budeme, ba přímo musíme a chceme být vzhledem k žánru tolerantnější!) To platí i pro fakt, a to je tedy zatřetí, že tohle zvíře vypadá spíše jako takové vcelku milé zvířátko, které, pravda, když je třeba, dokáže pořádně zaseknout drápky.

Kráska a zvíře je moderní adaptace starodávné pohádky pro odrostlejší diváky, takže samozřejmě nechybí (dále raději upozorňuju na možné spoilery!) poměrně zdařilé CGI efekty (zvíře je ale povětšinou člověk v kostýmu). Ty byly využity na tvorbu jednak prťavých roztomiloučkých pišišvorů (Tadémové nebo tak nějak se jim říká, ačkoliv taky u nich je zcela zřejmé, co jsou ve skutečnosti zač), ale také monstrózních obrů (ano, obrů!), kteří spíše než ti z fantasy Jack a obři připomenou hromové obry, které se objevují v jedné scéně Hobita: Neočekávané cesty. Je skvělé, že se do hlavních dvou rolí podařilo nalákat herce a herečku, kteří jsou velmi dobře známí i za hranicemi rodné Francie – Vincenta Cassela a Léu Seydoux, která se nedávno odhalila v Životu Adéle (i tady jí Christophe Beaucarne párkrát namíří kameru rovnou do výstřihu) a která teď hezky ztvárňuje postavu ve zcela odlišném žánru, čímž dokazuje svou všestrannost. Kráska a zvíře ke všemu tentokrát děti (spíše tedy ty starší) znovu poučí. Jednak pochopitelně o síle lásky – a to jak rodičovské, tak k rodičům, ale i té k milované osobě. Dále poučí o některých morálních principech. A tahle verze přináší navíc nadstandardní bonus v podobě toho, že do jisté míry poučuje (samozřejmě velmi cudně) o tom, jak vypadají dospělé ženy nahé.