Stále půvabná Robin Wright se proslavila především díky filmům Princezna nevěsta a Forrest Gump. S těmi opravdu udělala, jak se říká, díru do světa. Jenže to bylo už téměř před dvaceti lety, kdy si o ní lidé nahlas povídali. Teď jí její agent Al (Harvey Keitel) zprostředkoval setkání se zástupcem (Danny Huston) studia Miramount, aby jí dal nabídku, která se neodmítá – naskenujou ji do počítače! Přesně tak, její postavu, pohyby, emoce … za to pak dostane štědrý honorář a studio si bude moci s tou CGI postavou dělat, co se mu jen zachce. Zatímco Robin bude moci relaxovat někde v Polynésii ...

Tak co? Vzali byste takovou nabídku? Robin taky chvíli váhala, ale pak, vlastně i na mírný nátlak Ala, souhlasila. A díky tomu můžeme vidět úžasnou scénu, z tohoto filmu rozhodně suverénně nejlepší, ve které si tato herečka stoupne do obřího kulatého „stroboskopu“ nebo možná spíše diskokoule, aby byla postupně zachycována do digitální podoby. K vyvolání emotivních chvilek pomáhá Al tím, že jí vypráví pozoruhodný příběh o tom, kterak se dostal do filmového businessu. Vlastně ta hraná část filmu obecně nemá, až na pár drobností, skoro chybu.

Jenže pak následuje ta animovaná (tedy nerealistická) pasáž, kdy Robin po dvaceti letech od naskenování vyráží do Abrahama City na Futurologický kongres, kde má jednat o prodloužení smlouvy. Do města se ale smí pouze v animovaném stavu. Ovšem ne prostřednictvím nějakého Avataru. Skutečně tam v kreslené podobě po šňupnutí jisté látky musíte sami. Robin se tu pak setká s několika známými postavami, včetně vtipně vykresleného (jak doslova, tak obrazně) Toma Cruise, přičemž právě oni dva jsou údajně poslední herci. Mimochodem, někteří skeptici prý tvrdí, že se jedná o jeho nejlepší herecký výkon, což je hodně hloupé tvrzení. Navíc, vždyť se sám Tom Cruise ani nemluví! Robin také uvidí samu sebe v roli Rebel Robot Robin, což má být jakási cool akční hrdinka, která všem nakope. Musím ale říct, že jde o věc natolik bizarní a ujetou, že jsem Robin Wright docela litoval, že to musela zahrát. Mimochodem, postava, kterou tu představuje, se sice jmenuje stejně, ale rozhodně neplatí, že by doslova hrála samu sebe (např. i proto, že se její děti ve skutečnosti jmenují jinak). 

Animovaná pasáž trvá téměř hodinu a pracovali na ní lidé v osmi zemích po dobu dva a půl roku. Ta ovšem začne popírat původní témata autora knižní předlohy, proslulého spisovatele sci-fi Stanislawa Lema, tedy tu „závislost na průmyslově vyráběných iluzích a kult mládí“ – v animované podobě Robin určitě není spokojená, ale ledacos si představovala jinak i v té „normální“ (že by snad ta byla myšlena jako nereálná?) a de facto jedinou mladou osobou s větším prostorem je její syn, o kterém je řečeno a uvedeno mnoho nečitelného a protimluvného. Ten kult mládí patrně souvisí s tématem, který přidal sám režisér, a sice, jestli vůbec ještě budeme v post-avatarské éře potřebovat skutečné herce. Ti můžou být takoví, jací sami tvůrci budou chtít, tedy i mladí. Pokud tomu tak fakt mělo být, nepovedlo se to.

Ta myšlenka o CGI hercích opravdu překrývá ty ostatní. Ale jaksi nedochází k takovému vývoji, abychom dostali zcela jasně definovaný důvod, proč by si Robin měla připadat provinile, či dokonce proč by si měla na základě pouhé existence digitální postavy jménem Robin Wright připadat tak, že nemá svou identitu. To mě přinutilo přemýšlet nad tím, že tento film bude celý dávat úplně v klidu smysl patrně jen lidem z Blízkého východu, odkud pochází režisér, protože jsou tam jiné nátury a jsou zvyklí na něco jiného/avantgardnějšího. I když, možná to mělo být tak, že si diváci měli připadat jako „na tripu“. Pak je ale třeba konstatovat, že ani tento záměr tak úplně nevyšel. Ari Folman předtím vytvořil jako osobní výpověď působivý Valčík s Bašírem. Též blízkovýchodní Marjane Satrapi ještě působivější Persepolis. Oba počiny si bez problémů vystačily s v podstatě jednoduchou animací. Ta je u Futurologického kongresu propracovanější, ale stejně za nimi zaostává.

Není pochyb o tom, že Stanislaw Lem patří k předním tvůrcům sci-fi. Jeho nápady jsou opravdu úžasné a nutí k zamyšlení, k čemuž postačí pouze přečtení synopse dané knihy. Podle filmového Futurologického kongresu a Soderberghovy verze Solaris soudím, že se buď jedná o náročnější četbu, kterou je tudíž složitější adaptovat pro filmové plátno nebo že se jí holt chopili filmaři, pro které se její adaptace na stříbrné plátno ukázala býti až příliš velkým soustem, ale sami si toho jsou vědomí, a tak čekají, že diváci uslyší na jméno známého spisovatele, byť se pak zřejmě budou hodně divit. Těm, kteří předlohy neznají, se filmy budou patrně líbit více. Dovedu si velice dobře představit, že v rukou některých tvůrců (viz např. Andy a Lana Wachowští) by se z konceptu tohoto Futurologického kongresu využívajícího nápadu o (ne)důležitosti herců a jejich CGI protějšků vyklubala opravdu mimořádná, a přitom stále plně hraná sci-fi podívaná, srozumitelně respektující i původní témata.

Futurologický kongres, a to je nutno podotknout, je přesto pozoruhodný film. Minimálně svou formou určitě. I v té animované pasáži totiž přeci jen najdeme dost zajímavých momentů, nicméně ta hraná je díky hereckých výkonům o poznání poutavější, neboť hrají s velkým zaujetím pro věc. Harvey Keitel a Danny Huston jsou opravdu výborní a druhý jmenovaný si je, na rozdíl od Robin Wright, velmi podobný i coby animovaný. Velká škoda, že tu má milostnou scénu jen to její alter ego. A to i přesto, resp. spíše proto, že v určitém smyslu působí pouze jako parodie některých typických klišé, která jinak v tomto filmu rozhodně nenajdete.