Nat a Josh se seznámili, zamilovali, zajeli si do kouzelných Benátek a než se nadáli, měli svatbu. Sice se oddávající poněkud zakuckal, ale nakonec je přeci jen prohlásil za muže a ženu. Načež se od jedné z pozvaných osob ozvalo ono: „Dávám tomu rok“. A opravdu, po nějakých devíti měsících to mezi nimi začne poněkud skřípat. Jemu vadí její občasné peskování a narušování zvyklostí, ona zase nemůže vystát jeho pasivitu a jednoho z kamarádů, který má neustále sexistické narážky. Jak se asi oba zachovají, když se na scéně objeví její nový klient a jeho bývalá přítelkyně? Bude to pro ně vítané vybočení z manželského stereotypu nebo si zůstanou věrní?

Někdy se rozhodnou pro spolupráci tvůrci, do kterých byste to nikdy neřekli. A ti, kteří dohromady natočili Dávám tomu rok, připomínali skutečně takřka zabijáckou kombinaci. Na jedné straně to jsou producenti laskavé, velice příjemné, i když pro někoho možná až přeslazené komedie Láska nebeská. A na té druhé se vyskytuje scenárista a režisér Dan Mazer, vždy nějakým způsobem podepsaný pod všemi nechutnými „Cohenovkami“. Takže nepřekvapí, že několik primitivních (čili nikoliv zábavných) vtípků se objevuje i v této novince. Nebo když už se postavy ocitnou na zajímavém místě v ještě zajímavější situaci (viz pokus o svádění Nat či scéna na nádraží), nedokáže z nich Mazer vytěžit maximum, tudíž jsou asi jen z poloviny tak vtipné, jak by být mohly.

Další věc: některé vtípky jsou zase příliš lokální (britské), takže jim čeští diváci a české divačky s největší pravděpodobností nebudou rozumět. A když už by mohli, jsou tak nějak ztracené v českém překladu. Musím říct, že opravdu nahlas jsem se zasmál (a nebyl jsem sám) pouze při dvou fórkách – s nic netušící kočkou a s „realitní makléřkou“. Jinak je znát, že tvůrcům jde jen o to jedno, čímž jsou pochopitelně v tomto případě myšleny peníze. Ale žánr je to divácky fakt velmi vděčný, takže si i tato komedie své diváky jistě najde a my jí to přejeme. V pár drobnostech se totiž od klasické šablony těch typických hollywoodských romantických odchyluje, ale rozhodně to nechce přehánět.

Jednou z takových drobností je skutečnost, že tu chybí vyloženě hvězdní herci, přestože na ostrovech takové mají (Keira Knightley, Ewan McGregor, Gemma Arterton, Jude Law). Rafe Spall na sebe upozornil ve vynikajícím Anonymovi a menší rolí v oscarovém dramatu Pí a jeho život, protože tam byl v podstatě před kamerou jediný, kdo nepochází z Indie. V Dávám tomu rok je jeho postava totálně ploše napsaná, což mohla být příležitost pro Simona Bakera, jak na sebe upoutat pozornost. V jeho případě je to ovšem obdobné. Pak tu máme Annu Faris, kterou jsem snad mimo sérii Scary Movie ještě neviděl výborně zahrát. O to větší škoda, že v letošním pátém díle už neúčinkuje. Skutečně z té čtveřice pořádně zaujme jen Rose Byrne ve své vůbec první opravdu hlavní roli. Jako jediná totiž dělá svou postavu uvěřitelnou a prostřednictvím nejen svých projevovaných emocí, ale i svou krásou, dokáže udržet diváky v jinak extrémně všedním příběhu.

Dávám tomu rok je zase jedna z těch komedií, jakých ročně vznikají desítky. Prohlášení typu „má všechny předpoklady k tomu stát se stejně kultovní jako Láska nebeská či Deník Bridget Jonesové“ berte tedy, prosím, s velkou rezervou. Je to skutečně jenom kvůli tomu, že se na ní podíleli stejní producenti. Tohle je ale spíše o scénáristovi a režisérovi. A konkrétně tento se zaměřuje převážně na trochu jiný druh „zábavy“. To už by se vyplatilo podívat se kupříkladu na Včera v noci, což sice není tak docela komedie, ale o (ne)manželský vztah jde také. A dokonce i s tím hvězdým obsazením. Tady je to skutečně především o Rose, na jejíž další vystoupení na filmovém plátně bychom se proto měli určitě těšit.