Je to nějakých čtyři a půl roku, co se kapitán Richard Phillips z Vermontu vydal se svou manželkou směr letiště, aby zamířil do zemí vzdálených půl světa, kde na něj jakožto na „zaměstnance obchodního loďstva“ čekala práce. Z Ománu se měl se svou posádkou přeplavit do keňské Mombasy se zásobami všeho potřebného. Jenže cesta vedla přes somálské vody. V době, kdy už se o útocích novodobých pirátů na přesně takové nákladní lodě, jakou byla jeho Maersk Alabama, setsakramentsky dobře vědělo. Záhy poté, co se v jakémsi upozornění dočetl, že tihle lidé, pocházející vesměs z velice chudých poměrů, neváhají použít násilí, byla jeho loď čtveřicí takových přepadena. Pro kapitána to však byl teprve začátek …

Tenhle film režíroval Paul Greengrass, jenž s sebou neustále vláčí svou dokumentární minulost. To znamená absolutně minimální využívání takových vymožeností, jakou jsou kamerové jízdy či jeřáby. Kdepak, nejraději má vše natočeno (ne)pěkně ruční kamerou, takže v jeho filmech vidíme oproti jiným tvůrcům poměrně málo vyloženě stabilních záběrů. To mimo jiné znamená, že s největší pravděpodobností nebude nikdy natáčet ve 3D. Ostatně témata a příběhy, které si vybírá, by třetí rozměr stejně nepotřebovaly. Podle mého názoru Greengrassův styl druhé a třetí Bourneovce vůbec neprospěl, a proto za nejlepší díl považuju Limanovu jedničku. Zato pro filmy jako Let č. 93 nebo právě Kapitán Phillips je jako dělaný.

Režisér skutečně trval na tom, aby vše bylo co nejrealističtější a nejpřesnější. Proto se pustil do natáčení na širém moři, proto hodiny a hodiny vše konzultoval s přímými účastníky. Sice se nepodařilo získat pro film přímo skutečnou loď Maersk Alabama, ale filmaři si vypůjčili Maersk Alexander, která je její přesnou replikou. První věcí, která působí naprosto nepochopitelným dojmem, je ta, že loď, jíž kapitán Phillips velel, neměla na palubě ani jednu zbraň! Ani jedinou pistoli!!! Přestože se plavila nebezpečnými vodami plnými somálských pirátů, na což posádku upozorňoval kde kdo, a přestože převážela pro danou oblast velmi cenný náklad. Jediné, čím se mohli námořníci bránit, byly jakési protipirátské hadice, se kterými si však útočníci hravě poradili. A to byli pouze čtyři proti dobrým dvaceti! Opravdu nepochopitelná věc!

Ve filmu na palubě strávíme překvapivě dlouhou dobu, protože to vypadalo, že dramaturgicky bude vystavěn jinak. Dokonce uvidíme i první neúspěšný útok, při kterém kapitán skvělým způsobem zmátl protivníky. Dokud jsme na Maersk Alabama, je film takřka dokonalý! Dojde i na nějaké ty vtípky, které přesto danou situaci nikterak nezlehčují. Jakmile ovšem záchranný člun s uneseným kapitánem sklouzne na hladinu moře, začne tohle dílo, stejně jako plán únosců, drhnout. Kapitán Phillips se promění v tuctovější hollywoodskou podívanou, ve které nechybějí ani majestátní záběry, kdy kamera poměrně rychle prolétává nad loděmi. Navíc se střídavě pohybujeme mezi dvěma scénami, tedy člunem a torpédoborcem USS Bainbridge, takže se začíná vytrácet komornější, stísněná atmosféra a s ní související napětí, které se režisérovi dařilo mistrně udržovat, přestože jako diváci víme, jak to dopadne. Film se pak místy i trochu táhne, takže nemůže být pochyb o tom, že některé scény by se daly s přehledem vystřihnout.

Pokud očekáváte další nezapomenutelný výkon dvojnásobného držitele Oscara Toma Hankse v roli kapitána Phillipse, tak se zřejmě nedočkáte. Tentokrát jde v jeho podání spíše o minimalističtější herecký projev, který ale ke kapitánu Phillipsovi pasuje, tudíž se lze domnívat, že přesně vystihl povahu a charakter skutečného předobrazu – Richarda Phillipse. Je nesmírně zajímavé sledovat jeho počínání, kdy za všech situací (s výjimkou dvou v závěru, které jsou možná více dramatizovány) zůstává naprosto klidný. Ve filmu však zdaleka není v každé scéně, takže si troufám tvrdit, že kdyby získal nejvýzanmnější trofej i tentokrát, bylo by to stejně diskutabilní, jako v případě Jeana Dujardina, Jennifer Lawrence či Kim Basinger. Otázka ale zní, kdo by mu případně v kategorii konkuroval.

Věrohodnost a realističnost filmu Kapitán Phillips ještě podtrhává obsazení jinak málo známých, neznámých či debutujících herců. Kromě Toma Hankse se tu ze slavných objevuje pouze Catherine Keener v roli jeho manželky, ovšem tu uvidíme jenom v úvodu. Pro role pirátů chtěl režisér herce, kteří se v Somálsku buď přímo narodili, nebo odtamtud jejich rodiny pocházejí. Největší prostor pak dostali ti s podobnými jmény – Barkhad Abdirahman a Barkhad Abdi v roli pirátského kapitána Abduvaliho Museho. Podle jeho projevu se zdá, že pan Phillips měl vlastně při únosu ještě docela štěstí, že natrefil zrovna na něj. Chvílemi by si i nejeden vsadil na stockholmský syndrom – kapitán jednomu z únosců ochotně ošetří poraněnou nohu (o což se předtím nepřímo zasloužil), upozorní, že není dobré pokoušet se zbraní rozmlátit okno, když v ní je zásobník apod. Muse, jinak bývalý rybář, jej zase důvěrně oslovuje přezdívkou, kterou mu sám dal. (K tomuto ještě drobný spoiler v následujícím odstavci).

Kapitán Phillips je jednou z těch filmově-dokumentárních rekonstrukcí, které v naprosté většině případů fakt nemusím. Nicméně díky stále aktuálnímu tématu a stylu, jakým je natočen, patří mezi výjimky. Navíc tenhle způsob, jakým zobrazuje problém chudoby (resp. jevy, které s ním souvisejí) a vůbec sociálních rozdílů, pramenících z (ne)vyspělosti určitých zemí, opravdu nutí k zamyšlení. Pozor! Zbytek textu může obsahovat spoilery! Je trochu škoda, že ve finále, kdy se situace otočila, spolu Phillips a Muse neprohodí alespoň několik vět. Určitě by se jednalo o velmi, velmi silnou scénu. Dále, druhý jmenovaný prozradí, že by chtěl do USA. To se mu sice splní, ale kromě prostor věznice v Indianě toho v následujících jedenatřicetiletech mnoho neuvidí. Je dosti pozoruhodné, že v USA byl za pirátství naposledy někdo odsouzen ještě v 19. století! A ještě pozoruhodnější je, že i přes tento zážitek se unesený kapitán rozhodl znovu vydat na moře. Nezbývá než popřát, aby o něm už další podobný film nemusel vzniknout. Jistě si na to sám dá dobrý pozor.