Tahle česká komedie, tentokrát s 
Jakožto Klára má dvě dcery, přičemž ta starší je ve věku, kdy se s ní dá složitěji domlouvat. Se svým manželem se chystá oslavit patnácté výročí svatby. Je jednou z těch žen, které nevyžadují žádný luxus. Prostě jen chtějí fungující rodinu a vedle sebe někoho, kdo si jich bude vážit. Jaké je proto nemilé překvapení, když manžel do restaurace na večeři k výročí přinese místo kytky lampu, kterou potřebuje opravit. Místo příjemných chvil pak řekne, že by si od sebe měli dát minimálně pauzičku. O děti se budou starat po týdnu. A mezitím bude ona bydlet u své matky, která jde s dobou a instalovala si doma kamery.
Jelikož se manželství ocitlo na takto mrtvém bodě, Klára se pochopitelně začne ohlížet, jestli by se náhodou nenašel někdo jiný. A do toho si pochopitelně koupí kolo, přičemž odcizený manžel si pro změnu pořídí motorku, protože to prostě chlapi prožívající krizi středního věku dělávají. Alespoň si to tedy tvůrci, resp. v tomhle případě spíše tvůrkyně, myslí. A s kolem souvisí asi nejvtipnější moment celého filmu (spolu se zrychlenými, groteskními výjevy), kdy jej hlavní hrdinka navzdory školníkovým (Jiří Vyorálek) hrozbám nenechá při rodičovské schůzce venku před školou, ale schová ho ve škole mezi kytky. To, že ji následně vyhlásí rozhlasem, už tak vtipné není.
Také v Životě pro samouky totiž dojde na nějakou tu bizarní záležitost a přehnané reakce postav, které mají být legrační, ale nejsou, protože by se v reálném světě s velkou pravděpodobností nikdy takhle neodehrály. To platí i pro svéráznou figurku Jarka (Lukáš Příkazký) ze seznamky, co přijede na rande s igelitkou, ve které neskrývá nic jiného, než svoji nekonečnou vášeň pro nošení kostýmu jednorožce. V souvislosti s ním rovněž dojde na nešvar, který v českých filmových komediích 21. století vídáme poměrně často. Tedy že se často "náhodou" potkají i postavy, jaké by se pro vyhnutí se překombinovanosti příběhu raději potkat neměly, neboť se tím zároveň snižuje jeho věrohodnost, na základě čehož přecházíme od romantismu k dadaismu.
Vedle Jany Plodkové drží snímek nad vodou postava svérázné internetové koučky Muriel v podání Báry Seidlové. A tak nepřekvapí, že úplně ponejvíce zaujmou jejich společné scény, jakkoli nemůže být nejmenších pochybností o tom, že se z nich dalo vykřesat mnohem více vtipného a snad i zamyšleníhodného. Tahle koučka (i kočka) rozhodně zasluhovala více prostoru, protože potenciál měla značný. Na rozdíl od té, kterou ztvárňuje Simona Babčáková, jelikož v jejím případě se zase jedná o "model" patrně odkoukaný z amerických komedií, kde hlavní hrdinka často řeší svoje - povětšinou milostné - nesnáze s kamarádkou, o které se nedá tvrdit, že by přišla s nějakou světobornou radou, takže slouží spíše k tomu, aby se díky její účasti natáhla stopáž, v tomto případě alespoň na těch 90 minut.
Život pro samouky je další ukázkou toho, jak to dopadá, když se filmaři spokojí s málem. A místo toho, aby nabídli dílko s nějakým přesahem, zvolí nenáročnost, na základě které si toho z filmu asi mnoho neodnesou ani takové ženy, jaké jsou ve věku hlavní hrdinky, anebo řeší podobné starosti a radosti jako ona. Jasně, můžou se najít divačky, kterým se Život pro samouky bude opravdu hodně líbit (jednu takovou dokonce osobně znám), nicméně je zřejmě půjde spočítat na prstech. Dost možná i proto, že by si přály, aby sbližování s postavou Davida Švehlíka probíhalo poněkud jinak. Alespoň, že tady nikdo zbytečně sprostě nenadává a že nemůže být nejmenších pochybností o tom, že jsme za posledních, řekněme, patnáct roků, viděli řádku nepovedenějších podívaných, jaké spadají do toho specifického subžánru nazvaného česká filmová komedie 21. století. Ačkoli ani tahle nebude bohužel stát za více, než jedno zhlédnutí.
FOTO: Bontonfilm
