Exoplaneta Somaris (neplést se Solaris) podle všeho nepatří mezi mini neptuny, ani mezi horké jupitery, ani mezi planety bez hvězd, ani mezi planety dvou sluncí typu Kepler-16b. Patrně půjde o super zemi, nikoli však ve stylu pekleného světa á la 55 Cancri e. Mají tady moře, zdejší obyvatelé a obyvatelky jsou striktně humanoidního typu. Dokonce se taky berou (možná je přímo povinné, aby si běloch vzal afroameričanku), mají potomky, pracují třeba jako piloti, umí anglicky a dokonce mají jména, jaká budou ve 20. a 21. století na Zemi naprosto běžná. Třeba Mills, jehož dcera na tom není nejlépe, a tak se se ženou dohodnou, že on vyrazí na dlouhou a předalekou misi, aby měli na „opravu“ dcery peníze, nikoli aby se pokusil najít účinný lék, jaký jejich planeta nenabízí. Koření melandž či substance zvaná amrita by možná pomohly, leč skutečný důvod cesty je pouhou záminkou k tomu, aby mohl hlavní hrdina ztroskotat na planetě, kterou John Carter znai i jako Jasoom, ale my ostatní jí říkáme … Země.

Bezprostředně po zhlédnutí se vyrojí myšlenka, že se 65 zřejmě nepovedl kvůli extrémnímu zásahu studia, které původní záměr tvůrců rozcupovalo, což u Sonyho není úplně neobvyklé. Rovněž se vybaví Po zániku Země, který přinesl jednoduchoučkou, ničím nekomplikovanou podívanou, která odmítla rozvinout některé potencionálně nosné nápady. 65 je na tom hodně podobně, takže se raději vydává ve šlépějích Jurského světa, jehož první a třetí část přitom pohlíží na dinosauří akci ve vskutku velkolepém, prakticky nedostižném stylu, než aby místo akce chytře rozvíjel věci, které se na první pohled nabízely. Dokonce až do té míry, že si vzhledem k zápletce nešlo připustit, že by měly zůstat opomenuty.

Vůbec nejvíc to zamrzí z toho úhlu pohledu, že se neinspirovali tím, co ve své tvorbě razí Erich von Däniken a čím se zabývají tituly typu Promethea či Mise na Mars, tedy že se člověk vyvinul, resp. že jej „zaseli“ příslušníci nějaké mimozemské rasy. Protože: Mills je humanoidní mimozemšťan, co ztroskotá na Zemi, kde může dýchat a kde se stává Adamem (shodou okolností ho hraje Adam Driver v jednom z větších přehmatů svojí herecké kariéry, před níž byl mariňák, takže alespoň zužitkoval zkušenosti z výcviku se zbraněmi). V opuštěném modulu sice najde ženu, ale není to Eva. Je to Koa (Ariana Greenblatt) – mladičká tak, že by mohla být jeho dcerou. Takže nějaké opravdu blízké sblížení nepřipadá v úvahu. A vročení nabývá na důležitosti především proto, abychom měli příležitost se dočkat velkého třesku, který má vypadat spíše efektně než děsivě. Patrně i kvůli tomu, že se díky němu civilizace začala vyvíjet tak, jak se vyvíjela až do dnešních dnů, což Scott Beck a Bryan Woods, jinak scenáristé Tichého místa, považují za dobré.

 










 

Bohužel 65 působí malinko dojmem, že jej ani nikdo nerežíroval. A střihová skladba má k dokonalosti hodně daleko. Hlavně nevychytané elipsy, resp. skoky v čase, výrazně narušují temporytmus a tím pádem i soudržnost celého bijáku. Co se hudby týče, Chris Bacon nepřesvědčil, ač nahradil Dannyho Elfmana, jenž patří s Enniem Morriconem, Jamesem Hornerem, Bradem Fiedelem, Jerrym Goldsmithem, Maxem Steinerem, Alanem Silvestrim, Bernardem Herrmannem, Stevem Jablonskim, Johnem Debneyem a nemnoha dalšími k nejoriginálnějším skladatelům. Kvůli výše uvedeným aspektům se vytrácí napětí, které se nedostavuje ani v patrně nejpovedenější scéně, ve které hlavní hrdina po ztroskotání poprvé vyleze ven z lodi a brodí se vodou, ve které se pohybuje cosi jako malá lochneska, o čemž však nemá ani tušení.

65 je film, na kterém se složitě hledá veliká přednost, jaká by mu pomohla se vymanit z (pod)průměru. Snad kromě Dolby Atmos zvuku, avšak to samo o sobě prostě nestačí. Nepomáhá ani producentská účast Sama Raimiho, kterého sice ponejvíce proslavila hororová trilogie Evil Dead, ale tady jakoby se bál změnami k lepšímu výrazněji zasahovat do vývoje. Ačkoli tenhle biják byl svým nedotaženým námětem zřejmě opravdu už od prvopočátku za všech okolností odsouzen k (pod)průměrnosti. Takže by mu vlastně bývalo více slušelo uvedení na stramovací službě než v kinech. Čili se jedná o pravý opak toho, co postihlo Kořist, přestože ta má navíc ve svém středu jedno z nejikoničtějších filmových monster.

FOTO: Falcon