Je pravděpodobné, že si Louis Banksová (Amy Adams) nedávno prožila veliké trauma. Teď už normálně vyučuje lingvistiku a není pochyb, že jde o velkou profesionálku. Jednoho dne přijde do učebny a tam spatří jen pár studentů. Tedy ne, že by se jednalo o kluka a holku, kteří by tam navíc souložili. Lepší slovo asi bude několik. Když chce začít povídat o portugalštině (což by bylo jistě pozoruhodné), vyzve ji studentka, aby zapnula televizi. Dozví se tak, proč na přednášku skoro nikdo nepřišel. Ale hlavně se dozví o příletu dvanácti mimozemských objektů ve tvaru půlvajíčka, které „zakotvily“ v Montaně, v Grónsku, ve Venezuele, v Sierra Leone, ve Velké Británii, v Rusku u Černého moře, v Rusku na Sibiři, na japonském ostrově Hókkaidó, v Pákistánu, v Šanghaji, v Indickém oceánu nedaleko Austrálie a v hlavním města Súdánu. A Praha zase nic.

Proč se objevily zrovna na těchto místech? Že by opravdu kvůli tomu, že o nich kdysi zpívala Sheena Easton? V každém případě Louise je brzy kontaktována plukovníkem Weberem (Forest Whitaker). Proč ze všech lingvistů a lingvistek právě ona? Inu proto, že kdysi pomáhala vlivným americkým lidem s perštinou (kolik řečí dohromady umí, to se s naprostou jistotou nedozvíme). Plukovník chce, aby pomohla rozluštit mimozemskou řeč, což se vlastně rovná hledání pověstné jehly v obrovské hromadě sena. Následuje tedy stěhování do Montany, kde se setká s Ianem Donnellym (Jeremy Renner), jenž se rovněž vyzná v užitečných věcech. Záhy jsou uvnitř objektu seznámeni s mimozemšťany heptapodovitého typu, které pojmenují Kang a Kodos … pardon, Abbott a Costello.

Je skvělé, že s příchodem Příchozích se neotálí třeba až do desáté, patnácté, pětadvacáté nebo sedmadvacáté minuty. Brzy se ví, že přistáli na Zemi, nebo kousek nad zemí, abych byl úplně přesný. Problém spočívá v tom, že pak se dlouho nic neděje. Když vstupujeme do lodi, jež z určitého úhlu připomene ten kvádr z 2001: Vesmírné Odysey, následuje několik extrémně nepřehledných střihů, které do značné míry zbortí představu o tom, jak přesně je vyvedená. A silně pochybuju, že to byl záměr. Ono v případě tohoto díla je vůbec nesnadné rozlišit, co přesně byl záměr a co, abych tak řekl, „tvůrčí náhoda“.

Což o to, dvě nominace a z toho jeden Oscar ve zvukových kategoriích jsou jistě v pořádku. Ale kupříkladu střihová skladba je hodně na pováženou. Ne snad co se řazení záběrů týče, jelikož tam není pochyb, že ledacos odkrýváme přesně podle představ. Potíž je s neúměrnou délkou většiny záběrů, temnějším „lookem“ a s tím souvisejícím až mdlým tempem a ne zcela optimálně vyváženým rytmem. To je de facto Villeneuveův styl, který může fungovat ve Zmizení, může fungovat v Sicariu, ale nefunguje v Příchozích, kteří by kvůli té ústřední myšlence vyžadovali docela jinou práci s časem.

Originální název této sci-fi zní Arrival, přičemž se ovšem nejedná o remake tohoto počinu, který vzniknul přesně dvacet roků předtím (přesně za tu dobu jsme tedy měli akorát dva Dny nezávislosti). Příchozí vznikli podle povídky Teda Chianga. V některých ohledech připomenou i jiná díla, kupříkladu Kontakt či Blízká setkání třetího druhu. S nějakou přehnanou originalitou bych byl tedy hodně, hodně, hodně … hodně opatrný. Je otázka, jestli chyba nastala až ve scénáři Erica Heisserera (viz také Věc: Počátek, Zhasni a zemřeš).

Ta samotná myšlenka je rozhodně nosnější, než jak s ní bylo zacházeno a jak byla zpracovaná. Ani nevadí, že se film snaží být snad až přehnaně intelektuální. Vadí, že se přitom ubírá tím méně zajímavým směrem a opouští velká témata (je budoucnost daná?). Vadí, že se smysluplněji nezabývá symboly/symbolismem a potřebou komunikace. Vadí, že je vlastně nesmysl, aby Louise kvůli ‚tomu‘ opustil manžel. Vadí, že se dcera občas ptá na strašně podivné věci. Vadí tedy, že chce později dosáhnout té intelektuálnosti využíváním cizích slov. Vadí, že herci dohromady nemají, co hrát. Pouze se tváří přemýšlivě a zamyšleně, což by zvádnul i Jim Carrey, Derek Zoolander a při dobré vůli i Joel Kinnaman. A vadí, že má film ve finále takový celkem nanicovatý politický podtext.

Příchozí, nejen mě to tak připadalo, byli některými až fanaticky oslavováni jako filmový zázrak, jakého se dočkáme tak maximálně třikrát za deset let. Ne, že by se tu nenašli dobré věci (scéna příletu k objektu je velmi zdařilá a komunikace u stěny zaujme pokaždé), ale vlastně žádná scéna vyloženě neuchvátí a nezanechá v němém úžasu, a také chybí moment nefalšovaného překvapení. Takže jakýpak filmový zázrak? Celá pointa rozhodně měla být podána s větší úderností! Ten hype však paradoxně film zachránil od nižšího hodnocení. Protože když od filmu mnohé čekáte, bývá to zklamání výraznější. (V takovém případě by možná nepatrně pomohlo, kdyby bylo ohlášeno, že bude dvojka.) Předstírejme tedy, že toto dílko žádné ódy nedoprovázely.

FOTO: Falcon