Pilot Pete chodí s Dorindou, která také umí létat letadlem, ale jinak se drží při zemi, protože pracuje jako dispečerka leteckého provozu. Když někde hoří, Pete tam spolu s dalšími kamarády, mezi něž patří třeba podivnín Al, letí učinit všemu špatnému přítrž. Jeho milá, se kterou si slíbili, že se budou mít navždy rádi, začíná mít z jeho práce čím dál větší obavy. Tak jí slíbí, že toho zanechá. Jenže bude muset ještě jednou sednout to letadla, což samozřejmě nevěstí nic dobrého a fakt, že ona přes hluk motoru neuslyší jeho „miluju tě“, nás dopředu navede, abychom se připravili, že Pete – ač předtím zachránil Ala – už se zpátky na zem nevrátí.

Tedy, on se vrátí, jenom v duchařské podobě. Aby se stal andělem strážným pro pilota Teda, který se zakoulkal do jeho přítelkyně, která nakupuje ze spaní. Tedovi může coby mrtvý duch vnukávat svoje myšlenky. To znamená, že když sedí v letadle za ním, může mu třeba říct, aby se začal šťourat v uchu, a on to bez mrknutí oka udělá, byť mu to někdy trvá déle. Ale my přece víme, že to ve finále stejně udělá, tak proč to neudělá hned? A proč některé dojemné momenty nefungují, přestože režíroval jeden z nejlepších filmařů všech dob? A proč se Ted, Al i Dorinda musejí po většinu času chovat, jako kdyby byli retardovaní?

Tady není nejmenších pochybností o tom, že na vině je scénář, jehož autor přitom vycházel ze snímku A Guy named Joe. Jenže Stevenu Spielbergovi v podstatě předložil jenom pochybný polotovar, kterému se před natáčením ani během natáčení už nedostalo tolik potřebných úprav. Samotný námět je přitom velice nosný, jenže v případě Navždy zároveň taky totálně zazděný. Proč si musí Al stehýnka namáčet před snědením do píva? Proč musí mít jinak pohledná Dorinda takový nevhodný účes? Proč se její kočka musí jmenovat Linda Blair, tj. jako herečka, co hrála malou Regan ve Vymítači ďábla? Proč se musí stát nějaký průšvih, kdykoli sledujeme letecké sekvence? Co na tom, že je znát, že natáčení těchto leteckých sekvencí muselo být nesmírně náročné, když se jinak obtížně hledají záchytné body, které by tomuto počinu zajistily lepší hodnocení?

 










 

Kočka, v Egyptě posvátné zvíře (jak víme z Mumie), rozpozná přítomnost ducha, ale tady se s tím nijak nepracuje. Vágus, kterého žádné kultury nepovažují za posvátnou bytost, tady rovněž ve své pomatenosti rozpozná přítomnost ducha. Ale ani s tím se nijak nepracuje. Vlastně by to ani nemuselo být potřeba, když má Pete tu schopnost vnuknout myšlenku. Příliš toho ovšem nevyužívá. A jak je možné, že nepotkává další strážné anděly? Přece snad úplně každý by nějakého měl mít, tak jako má ve Zlatém kompasu každý svého daemona. Potká se akorát s řidičem autobusu, který dostane infarkt a kterého předčasně pohřbí díky hlášce: „To je dobře, že jsi umřel až potom, co jsi zastavil ten autobus, aby se dětem nic nestalo.“

Proč musí být Dorinda přestěhována do domu na letišti? Jenom proto, aby do něj mohlo narazit vozítko? Ale k čemu to, když následné opětovné, byť vlastně vzhledem k okolnostem (živá vs. mrtvý) nepřímé setkání skončí dalším scenáristickým fiaskem? Proč ona hned řekne Tedovi, že se směje jako osel? Proč Al nikdy nevidí, že podává ruku někomu, kdo ji má celou zadělanou od oleje? Proč si Dorinda evidentně myslí, že je svůdné plácnout si při vaření na tvář trochu mouky a pokydat si oblečení, když si pak s Tedem ani pořádně zatancovat nechce? Copak nechápe, že v těch bílých šatech byla mnohem svůdnější, když se za ní celá hospoda ohlédla?

Proč se Pete nemůže rozhodnout, jestli mu vadí nebo nevadí, že má jeho milá možnost si začít nový vztah? Proč se Ted musí s Dorindou po tanci rozloučit tak strašlivě zcestnou replikou? A proč předtím tak bizarně odmítnul holčinu, co o něm měla veliký zájem? Tají nám snad tvůrci, že se Ted stal v dětství obětí únosu, během kterého jej až do dospělosti držel jeden z těch odporných deviantů ve sklepě svého stavení? Proč přichází Pete, jinak určitě nejrozumnější postava, v letadle s tak dlouhým monologem k Dorindě, když vidí, že se po celou dobu tváří jaksi nezúčastněně (vlastně aby se netvářila, když on je mrtvý)? Co si vůbec chtěla dokázat tím, že neuposlechla Alovo varování a ukradla drahé letadlo? … A v takovýchto ‚proč‘ by se dalo pokračovat ještě jeden odstavec!

 










 

Místo toho si vyjmenujeme tři zásadní plusy. Zaprvé: dohromady cca desetiminutová účast Audrey Hepburn. Prázdniny v Římě sice natočila bezmála čtyřicet roků předtím, od Paříž, když to hoří také už nějaký čas uplynul, ale přesto neztratila nic ze své pověstné, jedinečné elegance. Petea nejprve uvítá u jediného rozkvetlého stromu uprostřed jinak spálené krajiny. A jejich dialog, ve kterém ona na jeho otázku, jestli je mrtvý nebo blázen, odpoví, že není blázen, bude tím úplně nejlepším z celého filmu. O jeho poklidné, neadekvátní reakci se raději rozepisovat nebudeme, přestože Richard Dreyfuss jinak svým hereckým projvem tohle dílo dost zachraňuje – na rozdíl od Johna Goodmana a Holly Hunter, jejichž postavy jsou fakticky nedobře napsané. To máme zadruhé. A zatřetí: některé záběry, včetně už toho úvodního, ve kterém letadlo najíždí na dva rybáře v loďce, jsou opravdu nádherné!

Navždy nezapře určité podobnosti s Duchem, ačkoli ten funguje po všech stránkách výborně. A to scenárista Bruce Joel Rubin vůbec nic neadaptoval, nýbrž vycházel ze svého původního námětu. Nakonec byl oceněn Oscarem, tak jako Whoopi Goldberg. Zbylé tři nominace zůstaly neproměněny. Film Navždy nepřekvapivě na žádné prestižní ocenění nominovaný nebyl, ale zato rozhodně kandiduje na vítězsví v kategorii „Nejhorší celoverák v režii Stevena Spielberga“. Jak uvedeno, potenciál byl přitom značný. Tak jako v případě obou stejnojmenných písničcek, ze kterých se ovšem ve své době vyklubaly hitovky, zvláště pak z této.

FOTO: cinema.de