Začneme tímto italským, ve kterém si zahrála slavná Sophia Loren a který režíroval její syn Edoardo Ponti. Jestli vám tohle příjmení připadá povědomé, není to náhoda. Jeho otcem je Carlo Ponti, který produkoval v 60. letech také české filmy, včetně Hoří, má panenko. Jenže s výsledkem nebyl spokojený a Miloši Formanovi nadělal pořádné problémy, ze kterých by se obtížně dostával, nebýt novovlných francouzských tvůrců Claudea Berriho, Françoise Truffauta a Claudea Lelouche. Tato klasika to nakonec dotáhla až k oscarové nominaci. Nutno dodat, že co se Sophie Loren týče, mezi její příbuzné patří Alessandra Mussolini. A znova, pokud vám příjmení připadá povědomé, není to náhoda. Jejím dědou byl totiž sám nechvalně proslulý fašistický diktátor, jenž si vysloužil přezdívku Duce.

Při vyhlašování Zlatých glóbů se mohl Život před sebou ucházet o dvě sošky – za Nejlepší původní píseň (Io Sí) a za Nejlepší zahraniční film. Co se cen Akademie týče, zůstalo pouze u první kategorie. Příběh se přitom tvářil býti upečený přesně tak, aby byl srozumitelný a zajímavý všude na světě. Dramatické události jsou navíc podávány s humorem a s nadhledem, k čemuž dopomáhá taky „veselý“ soundtrack. Tohle je dosti ošemetná disciplína, ale tady funguje velmi dobře. Z filmu je rovněž znát pečlivá příprava, byť se především ve druhé polovině nevyhne hlušším momentům, které dění nikam neposouvají.

 










 

O co tedy jde? Paní Rosa je stará židovka, která má na předloktí vytetované číslo jakožto nechtěnou památku na svůj nedobrovolný pobyt v koncentračním táboře Osvětim. Jakožto bývalá prostitutka se přes pokročilý věk stará o dvě děti svých kolegyň, resp. s tím mladším dítkem je to trochu komplikovanější. Co do činění s ním totiž má sousedka-kamarádka Lola, která kdysi bývala mužem. Ano, tedy spíše ne, nemohlo jit o normální ženu nebo normálního muže. Mít ve filmu postavu, která podstoupila změnu pohlaví, je v dnešní volnomyšlenkářské době něco, co přece s velkou pravděpodobností zaujme ty, kdož rozhodují o udílení významných ocenění. A je vlastně celkem jedno, jestli se vyskytovala už v knižní předloze svérázného Romaina Garyho, o kterém vypráví téměř dokonalý Příslib úsvitu.

Ale dál. Místní doktor, jehož pacientkou je Rosa, ji poprosí, aby vzala pod svá křídla dvanáctiletého chlapce, který se jmenuje Mohamed, avšak nikdo mu neřekne jinak než Momo. S rodiči se přistěhoval ze Senegalu. Jeho otec jeho matku zřejmě zabil, protože už nechtěla šlapat. Momovi bylo šest roků a pamatuje si na nějakou tu hezkou s ní strávenou chvilku. Teď prodává drogy pro místního překupníka. A jelikož je úspěšný, bude záhy povýšen a vydělá dobré peníze, za které si koupí kolo. Ne, Momo není zlý, ani ztracený případ. Pouze potřebuje usměrnit, k čemuž by měl dopomoci také moudrý obchodník pan Hamil, u něhož začne na přání paní Rosy vypomáhat.

Už na základě stručné synopse nám musí být jasné, že si s ní malý chlapec nejprve nebude rozumět, ovšem postupně si k sobě najdou cestu. Překvapivě v tom nebude figurovat vyprávění o holocaustu. Protože to dokázalo sblížit i takové sígry, jaké musela vyučovat Hilary Swank ve vynikajícím dramatu Mezi řádky. Jejich první setkání se přitom odehrálo na tržnici, kde Momo paní Rose ukradnul tašku, ve které měla … dva stříbrné svícny! Tedy jasná reminiscence na Bídníky (paní Rosa je biskup a Momo je Jean Valjean), které později přímo zmíní pan Hamil, ale klučina pro tuhle knihu nemá zrovna pochopení.

 










 

Tím se dostáváme zpět k tomu vývoji, se kterým je to dost na hraně. Zvláště co se týče Momových výkyvů nálad a změn v chování, kdy se kupříkladu dlouho chová víceméně jako příkladný africký přistěhovalec, který je vděčný za to, že nemusí přežívat ve vyloženě nuzných podmínkách kdesi na předměstí Dakaru. Jenže párkrát se stane, že se z ničeho nic začne chovat jako chuligán a drzý spratek, co roste pro kriminál. Krátce poté najednou zase bez jasné a uvěřitelné příčiny otočí, vrátí se zpět na světlou stranu síly, projeví zájem o bezpečnou „Batmanovu jeskyni“ ve sklepě nebo si hraje s imaginární lvicí, za což ho někteří odsuzují a jiní chválí.

Život před sebou je film, ve kterém se legendární Sophia Loren vrací na stříbrná plátna poprvé od roku 2009, kdy se objevila v muzikálu Nine. Držitelka čestného i „klasického“ Oscara za Horalku (v hereckých kategoriích před ní nikdo nezvítězil za roli v neanglicky mluveném počinu) ze svého umění evidentně vůbec nic nezapomněla. Zároveň by nebylo překvapením, kdyby se jednalo o její úplně poslední roli. Malý Ibrahima Gueye je velmi přesvědčivý, byť se nelze zbavit dojmu, že ne vždycky chápal, o co přesně v dané scéně jde. A patrně si ani neuvědomoval, s jak velkou hvězdou měl tu čest si zahrát.

FOTO: cinema.de