Adaptace Poeovských děl z 60. let mají v režii Rogera Cormana naprosto neopakovatelnou, úžasně specifickou atmosféru: Jáma a kyvadlo, Havran, Zánik domu Usherů, Předčasný pohřeb, Lingeina hrobka, Maska rudé smrti nebo právě Strašidelný palác. V něm se přesouváme do 18. století, abychom se ve vesnici Arkham setkali s Josephem Curwenem a jeho milou Hester Tillinghastovou (Cathie Merchant), kteří podle všeho provádějí ve svém domě u do mlhy zahaleného krchova rituály související s černou magií (mladá paní Fitchová by mohla vyprávět). Místní lidé už to nehodlají dále tolerovat a "čaroděje" upálí. Ještě předtím je ale stihne proklít a slíbí, že se vrátí! Lidská pověrčivost je jedna věc, jenže vzhledem k tomu, co se o Josephu Curwenovi traduje, rozhodně nelze brát jeho slova na lehkou váhu. 

 

Po 110 rokách přichází do Arkhamu Charles Dexter Ward se svou překrásnou ženou Ann. Curwen byl jeho prapradědeček, takže si teď nárokuje jeho dům, což se mu místní snaží rozmluvit. Tím spíše, že jsou si k nerozeznání podobní (oba hraje Vincent Price)! Ulice jsou ztichlé a vylidněné. V příznačně nazvané taverně U Hořícího muže se zrovna nacházejí potomci těch, kteří byli prokleti (je i jejich předky rovněž ztvárňují stejní herci). Stejně tak venku na ulici spatřujeme znetvořené lidi - holčičku bez očí, muže s blánami, ... Když se dostaneme do onoho sídla, upoutá pozornost jednak Curwenův obraz, a pak také sluha Simon. Nový majitel je tím původním stále více ovládán, což způsobuje mj. změnu jeho chování k Ann, která se proto ocitá v potencionálním nebezpečí. 

 

A to nechceme, jelikož nádherná Debra Paget ji zahrála skvěle. A sice jakožto zranitelnou ženu, kterou máme potřebu chránit. Je fakt, že Curwenem ovládaný Charles si s ní spíše hraje, než aby ji chtěl prvoplánově ubližovat. Přeci jen hlavní náplň jeho práce spočívá v něčem jiném. Vincent Price tyhle Cormanovské podívané svým uhlazeným projevem rozhodně obohatil. Dokonce se můžeme přistihnout, že mu v jeho hlavním snažení držíme palce. To se holt někdy stává - viz třeba Rumburak v pokračování Arabely. Ten toužil po absolutistické moci, ale nedá se tvrdit, že by udělal něco vyloženě špatného (nikoho přece nezabil). Prostě si šel cílevědomě za svým, tak proč mu nefandit? 
 

 










 

To samé Joseph Curwen, pouze s tím rozdílem, že jeho motivem je pomsta za neadekvátní jednání hloupých lidí. Při jejich likvidaci se Roger Corman nezdráhá ukazovat ohořelá těla, přičemž masky vypadají dosti realisticky, takže se dá směle napsat, že Strašidelný palác, ač natočený v roce 1963, v některých ohledech - na rozdíl od jiných dobových děl - prakticky nezestárnul. Jen to občasné zdlouhavé sledování některé z postav nemá nic společného s budováním napětí - tehdy zkrátka byla filmová řeč popisnější. Na druhou stranu díky tomu alespoň více vyniknou ty famózní kulisy, které spolu s osvětlením, speciálními efekty, kamerovými jízdami, ale i se způsobem, jakým postavy mluví, výrazně utvářejí tu jedinečnou atmosféru. 

 

Strašidelný palác si zároveň příběhově nic nekomplikuje, takže můžeme naplno vnímat tu vizuální gotickou stránku. Jedná se o vskutku libové audiovizuální dílo, jaké by v současnosti dokázala realizovat s velkou pravděpodobností sotva hrstka filmových tvůrců. Vytknout se mu dá fakt, že během závěrečného dějství před samotným finále poněkud ztrácí tempo a děj se prakticky nikam neposouvá. Zkrátka tak nějak přešlapujeme na místě. Nic to však nemění na tom, že Roger Corman coby režisér dobře věděl, co dělá, a naprostá většina scén funguje i v dnešním kontextu přesně tak, jak má. Jeho přítup k filmu a tvorba jsou výjimečné a záslužné. A není divu, že pro svět stříbrného plátna pomohl vychovat několik respektovaných tvůrců včetně Francise Forda Coppoly nebo Jamese Camerona. Klobouk dolů. 

 

FOTO: cinema.de