Nedává tak docela smysl, že Micheal De Luca napsal kromě Šílenství už jenom jeden biják, a to Freddyho smrt – Poslední noční můru. Zato má na kontě skoro devět desítek projektů, na nichž se podílel coby producent. Ke spolupráci přizvali producentku Sandy King, která s Johnem udělala několik filmů, už osvědčeného kameramana Garyho B. Kibbea, brilantní maskéry Gregoryho Nicotera, Howarda Bergera, Roberta Kurtzmana a k tomu výborné a trefně obsazené herce a herečky, ze kterých nelze nezmínit Frances Bay, Davida Warnera, Jürgena Prochnowa, krásnou Julie Carmen, Sama Neilla (podobnost s někdejším Jackem Nicholsonem čistě náhodná), malého Haydena Christensena v roličce chlapce s novinami a v roli šéfa vydavatelství také jedinečného Charltona Hestona.
O co jde? Na počátku byla kniha. Kniha, která zamávala společností více než koronavirus. John Trent se kvůli ní ocitnul v psychiatrické léčebně. Tvrdí, že není blázen, ale to tady tvrdí všichni pacienti, včetně Johna Carpentera (cameo) ve vedlejší cele. Venku, za zdmi tohoto cvokhausu, se evidentně začíná něco dít. Brzy přijde jistý Dr. Wrenn, aby si vyslechnul příběh Trenta, kterého pronásledují podivné vize a který celou svoji celu pomaloval kříži. Všechno to začalo se zmizením slavného a mimořádně úspěšného spisovatele Suttera Canea, jehož knihy dokážou s labilnějšími jedinci pořádně zamávat, neboť u nich dochází k přesvědčení, že co čtou, je skutečné. Proti němu je Stephen King jenom břidilský pisálek. Kdyby se tak Cane býval místo hororům věnoval komediím ...
Může to trochu připomenout Kingovo Castle Rock. Akorát v noci cestou do Hobb’s Endu můžete natrefit na strašidelné cyklisty a po přejetí mostu, který nechá vzpomenout na tento počin, je v cílové destinaci najednou světlo. Mají tady hotel se specifickým obrazem, který se různě mění, a s recepční, která cosi skrývá pod pultem. Mají tady kostel, ve kterém může třímat zlo větší než samotné lidstvo, a u jehož vstupních dveří se objevuje tabulka s nápisem: „Každý, kdo se odváží vstoupit do tohoto znesvěceného místa, bude navždycky zatracen.“ Kde už jinde by se měl tajemný spisovatel hrůzu nahánějících a normální lidi v šílence měnících hororových příběhů nacházet, než právě tady?
Deset roků po Šílenství, tedy v roce 2005, režíroval John Carpenter dvě epizody seriálu Mistři hororu. Jedna z nich se jmenuje Cigarette Burns a vypráví o filmu s názvem La fin absolue du monde, neboli Absolutní konec světa. Tenhle film hodně rozhašil psychiku všech, kteří ho zhlédli. Dotyční ovšem nezřídka ubližovali spíše sobě než ostatním. V tom se trochu liší od Šílenství, avšak pointa se dá přeložit stejně – popkultura a vše, co s ní souvisí, je opravdu mocný nástroj. A i když to mnozí psychologové popírají, výborně natočený film či výborně napsaná kniha doopravdy můžou jedince vtáhnout naplno do příběhu a tím můžou jeho mysl ovlivnit natolik, že se uchýlí k činům, jakých by se jinak za žádných okolností nedopustil. Tohle mistrovské dílo v podstatě naznačuje, co by se stalo, kdyby takových jedinců byly miliony.
Stejně jako finále nabízí s tím nechronologicky zobrazovaným dějem v promítaném filmu a následném, úplně závěrečném záběru minimálně dvě možnosti interpretace, existuje vedle té popkulturní varianty také ta, která svádí k náboženství. Kniha se pro čtenáře a čtenářky stává náboženstvím, přestože John v průběhu filmu prohlásí, že „Bůh přece nemůže být potrhlý spisovatel.“ Ovšem Sutter Cane působí od prvního momentu dojmem silné osobnosti, která dokáže to, co jiní ne, a kterou navíc obklopují nadpřirozené věci. A ještě k tomu sídlí v kostele (a má rád modrou). Lidé jeho dílo prostě následují a šíří ho dál, přestože to nevěstí nic dobrého. Historie a bohužel i současnost lidstva je plná zabíjení kvůli přesvědčení, jaké pramení z jiného náboženského vyznání.
Ale zase existuje důvodné podezření, že sám John Carpenter by se asi těmito úvahami nezabýval. Neudělal to ani v případě Oni žijí – sci-fi, které s sebou nese do dnešních dnů aktuální poselství, resp. s sebou nese poselství, které je v současnosti ještě aktuálnější než v době vzniku. Se Šílenstvím je to podobné a zatím nic nenasvědčuje tomu, že by to v budoucnu mělo být jinak. Každopádně tak jako ve zmíněné pecce z roku 1988, která si vysloužila místo v mojí TOP 10 nejoblíbenějších filmů, si režisér ani tady neodpustí pomrknutí a pokřiknutí na diváka, že by neměl všechno brát tak vážně. Viz hudba ve vězení, kterou hlavní hrdina okomentuje přibližně slovy „ne tyhle carpenterovský hity.“ A pak tu samozřejmě máme plakát před kinem.
Šílenství je prostě radost sledovat. Jedná se o závěrečnou část Johnovy „Apokalyptické trilogie“. Těmi předchozími jsou Vládce temnot a Věc, na kterou Šílenství částečně odkazuje. Někomu se při sledování můžou vybavit také Vetřelci nebo Fakulta. A to díky jak práci se zvukem, tak stvůrám, které jsou však přeci jen odlišné (zkrátka lovecraftovské) a které mají velmi speciální význam. Tento počin se na jednu stranu přeci jen trochu liší od zbytku režisérovy tvorby, což je samozřejmě dáno tím, že není autorem scénáře. Ale na druhou stranu vizuální stránka a precizní režie nemůže nikoho nechat na pochybách, kdo že je pod tímto skvostem podepsán.
FOTO: cinema.de