Recenze: Heavy Trip

Vydáno dne 23.02.2019 (1487 přečtení)
Připraveni na symfonický, post-apokalyptický, sobí grind, svatokrádežný, extrémní, válečně-pohanský, finsko-skandinávský metal?

 










 

V tom největším zapadákově kdesi na severu Finska se čtyři outsideři (mezi nimiž nechybí zaměstnanec blázince, pracovník na jatkách, syn majitelů sobí farmy či mírně epileptický a trhlý bubeník) rozhodli, že založí metalovou kapelu. Okolí jim zatím buď nevěnuje pozornost, nebo pro ně má nachystané jenom urážky. Ale to se má brzy změnit. Na tu zmíněnou farmu, kde zároveň zkoušejí, přijede nakupovat i anglicky mluvící týpek, z něhož se vyklube pořadatel toho nejdrsnějšího metalového festivalu za polárním kruhem! To je příležitost, jaká se musí využít. A třebaže nedopatřením skončil v tratolišti krve, slíbil, že se podívá na demo nahrávku.

Frontman-trémista skupiny Turo se zakouká do pohledné blonďaté květinářky Miiy (finština holt dost využívá zdvojených samohlásek i souhlásek), a tak jí o festivalu prozradí. Jenže v takovém zapadákově se nic dlouho neudrží v tajnosti. Rázem jim okolí – včetně starosty – věnuje pozornost a ti, kteří je dříve uráželi, se teď chtějí kamarádit. Klasika. Vždyť pojedou do Norska zahrát na hudební festival svůj vlastní deathmetalový song! Jsou to celebrity, jaké tenhle zapadákov nepamatuje! Zdejší obyvatelé by dokonce rádi přišli na chuť i tomu metalu, protože namyšlený Jouni Tulkku, jenž rovněž dělá do Miiy (Minka Kuustonen), hraje všechno možné, jenom ne metal. Ale Turo je holt trémista. Avšak jak z hereckých výkonů, tak ze scénosledu je znát, že se věci ve skutečnosti možná mají jinak.

Představte si všechny známé a oblíbené verbální i nonverbální standardní situace, jaké znáte z komedií (a vlastně nejen z komedií). Heavy trip je obsáhne v podstatě téměř všechny, mimo těch dalších od omezené inteligence hlavních hrdinů přes vítané nedorozumění až po skok z velké výšky. K tomu se znovu potvrdilo, že Finové (viz také IRON SKY) nebo i Norové (např. Mrtvý sníh 2) nemají problém s tím si udělat srandu sami ze sebe. A že dokážou bez problémů vyprodukovat biják, který bude v pohodě srozumitelný snad úplně všude na světě. Snad kromě Severní Koreje, protože tam nemají smysl pro humor (být sedmdesát roků pod komunistickou nadvládou prostě fakt není prdel!); Středoafrické republiky, protože tam nevědí, co nebo kdo je sob; a ve Vatikánu, protože tam – při vší úctě – asi neposlouchají metal.

Z řemeslného (až na tu válečnou sekvenci) a režijního hlediska se jedná o dílo natolik vyzrálé, až se nechce věřit tomu, že sledujeme celovečerní debut. Na druhou stranu se tomu věřit dá. A to z toho důvodu, že Heavy Trip nemá jednoho režiséra, nýbrž hned dva. Juuso Laatio a Jukka Vidgren ukázali, že mají evidentně hodně nakoukáno a nebylo by velkým překvapením, kdyby se podobně jako norští kolegové Joachim Roenning a Espen Sandberg dokázali jednou prosadit i v Hollywoodu. Vlastně taky z toho důvodu, že zjevně umí účelově hospodařit s rozpočtem.

Sám jsem zarytým metalovým fandou, nicméně Heavy Trip očividně (i ušislyšně) potěšil také ty, kteří tomuto žánru jistojistě nefandí. Snad každý má totiž nějaký sen, který pro něj hodně znamená. Tahle finská čtveřice chce dělat metal a chce zahrát na festivalu. Chce to tak moc, že neváhá vybrat nejdrsnější a nejúdernější název, neváhá koupit od nepřítele dodávku (přestože se v ní na sedadle spolujezdce zabil klaun z cirkusu), neváhá se vyfotit na policejním radaru, neváhá dát kamaráda na střechu, neváhá vzít s sebou násilnického chovance, kterého uklidňuje pouze metal, neváhá využít nabídky larpových vikingů, neváhá ujíždět autoritám nebo klidně rozpoutat norsko-finskou válku.

Heavy Trip byl zahajovacím filmem letošního festivalu Severská filmová zima (a není vyloučeno, že časem zamíří taky do běžné distribuce), který startoval na svatého Valentýna. Heavy Trip není pouze o lásce k hudbě, ačkoliv na romantiku vlastně dojde jen okrajově. V každém případě po závěrečných titulcích sklidil potlesk od nadšených diváků i divaček. Nejeden si trochu povzdychne, jak zamrzí, že takhle kvalitní komedii asi v současnosti nedokáže nikdo u nás vymyslet. Čeští filmaři by se podle této mohli učit, jak se dá a má z konkrétní rozehrané situace vytřískat co nejvíce vtipného. Pravda, z některých momentů se dalo vytřískat ještě více, leč naštěstí jich není mnoho. Díky závěrečné hlášce zůstává prostor pro pokračování, ve kterém bychom se klidně mohli dočkat dalších bláznivých a nepředvídatelných událostí. Protože, jak se říká: „Život je jako klitoris. Kroužíš pořád dokola a stejně nevíš, jestlis ho našel.“

FOTO: sfklub.cz
Hodnocení autora: 9/109/109/109/109/109/109/109/109/109/10
(Autor: Tomáš Kordík)
 

Kino

Recenze: Tenet

První z velkých hollywoodských projektů, který zamířil do kin po koronavirové krizi. U nás je možné... celý článek

DVD

Recenze: Světla velkoměsta

Navážeme na knihu Když Chaplin potkal Buriana a přiblížíme si film, který začal vznikat ještě za němé éry,... celý článek

Skylink

Hitlerova bitva s médii

O moci médií dnes nikdo nepochybuje. Dokonce se dnes v rámci jejich internetového prostoru mluví o kybernetické válce. celý článek
 
Přidat na Seznam.cz
Zdarma
aplikace
pro mobil
ke stažení