Jedna holka modrooká jen tak kouká před sebe. A následně postupně stráví Chvilky se svou starostlivou babičkou, se svou labilní matkou, se svým ženatým přítelem, se svým pracovitým otcem, se svým umírajícím dědečkem i se slovenským zpěvákem, se kterým měla původně udělat jenom rozhovor, který ovšem neuslyšíme, protože o něj nejde. O co tedy jde? To je dobrá otázka. Tvůrci tvrdí, že "zachycovali nástrahy rodinného života, komentované s humorem, pochopením a neobyčejným citem pro situace."

Jasně, když se to takhle zaobalí, zní to docela hezky. Scenáristka a režisérka Beáta Parkanová v podstatě zachycuje příběh jedné holky, kterou provádí situacemi, díky kterým se s ní může kdejaká divačka vcelku snadno ztotožnit, protože je s velkou pravděpodobností bude znát buď z vlastní zkušenosti, nebo má kamarádku, která jí o tom mohla vyprávět díky té svojí. Všechny vedlejší postavy, se kterými se Anežka setká, jsou úplně normální lidé, nikdo svým chováním nijak nevybočuje. Snad kromě matky, která je doma relativně čerstvě ze cvokhausu a kterou skvěle zahrála Alena Mihulová. A pak je tu abnormálně hodný a pozorný ženatý přítel-kamioňák, jehož rovněž velice dobře ztvárnil Viktor Tauš.

Ze všech postav nejpragmatičtější bude jistě otec v podání Martina Fingera, s nímž pokecá v lese při skládání dřeva. Anežka - podobně jako někteří další - nachází se ve věku, kdy pořádně neví, co si počít se životem. (Viz etuda u psycholožky Lenky Vlasákové.) Na rozdíl od Johanky z Laputy však není obklopena dekadentními týpky. Spíše to působí dojmem, že nemá mnoho kamarádů ani kamarádek a navíc bydlí sama zřejmě kdesi na vesnici. A jak sama říká, není zvyklá, aby se jí někdo na něco ptal. Zájem o ni mají ať už z jednoho či druhého pólu extrémní jedinci, včetně toho Slováka, co uprostřed hovoru najednou vypálí: "Šukáš?"

Asi si zjistím, jak vysoký měly Chvilky rozpočet, protože se tváří býti jedním z těch projektů, jaké vypadají hodně levně a přitom stály na české poměry třeba i nadprůměrnější balík. Zvláště v úvodní třetině totiž spatříme několik záběrů s poněkud zvláštní kompozicí a šířkou, což může svádět právě k tomu zdání, že nedostatek tvůrčí invence musel být vykompenzován vyšším rozpočtem. Čistě vizuálně ovšem vypadá tento snímek naopak vesměs líbivě a střihové skladbě nemá potřebu se dlouze bavit, neboť se o ni zasloužil Alois Fišárek.

Chvilky mně především tou barevnou paletou dost připomněly Doma je tady. Taky takový zdánlivě nenápadný a skromnější a v určitém smyslu minimalističtější filmeček, který rozhodně mnohem více ocení festivaloví diváci. Ti zvyklí na mainstream by se mohli v některým okamžicích či scénách asi nudit, pokud by nechtěli hledat ty souvislosti s věcmi, které znají z vlastní zkušenosti. Tenhle počin není dokonalý ani originální, ale klidně mohl vzniknout na základě skutečné události a díky hereckému představení Jenovéfy Bokové by rozhodně neměl skončit někde v propadlišti dějin. Na to u nás máme jiné adepty.

FOTO: CinemArt