Chvilky

Chvilky jsou pro mě zvláštním filmem. Svým   ležérním vyprávěním se snímek nikam   nežene, ani netlačí na pilu, statické záběry   se střídají s dynamičtějšími obrazy kamery   a v podstatě ani žádné finále se nekoná.   Příběh se odehrává během jednoho roku, kde   hlavní hrdinka proplouvá životem, ve kterém se   snaží najít nějaký smysl. Absence hudby   navozuje realističtější ovzduší a krásné   oči Jenovéfy celý film táhnou nejvíc.   Povedené dílko, které má co říct a i přes   zdánlivě nečinný děj se v něm ukrývá   hluboké životní poselství.

Tož má to těžký, ta holka a věřit jí to   věřím, páč to hraje dobře, ale sledovat to   90 minut bez výraznějšího dějového posunu mi   přijde trochu málo.

S trošku přimhouřeným okem dám téhle   koprodukční či federální podívané 5 z 10.   Hlavně když si vzpomenu na ostatní naší   tvorbu poslední dekády nedopadá tenhle film   úplně nejhůř a člověk se naučí v tomto   směru spokojit se s málem (což je sice logické   ne však správné). Dějově je to dost o ničem   ale pár hereckých "držáků" jako   paní Pokorná a Medvecká odvedlo dobrou práci.   Jen ten člověk za kamerou by snad měl vyhledat   lékařskou pomoc. A na rozdíl od některých   hodnotících nejsem vůbec nadšen výkonem   představitelky hlavní role Jenovéfy Bokové (a   v jejím případě to není poprvé ani   podruhé). Tato dívka se mi zdá být naprosto   bezdůvodně silně přeceňovaná.

PROCESOR!
Tak nějak jsem nepochopil, co tím tvůrci   chtěli říct a upřímně, mě to ani moc   netrápí. Nemá smysl hledat něco, co tam za mě   není, a to jsem byl hodně trpělivý. V   určitým věku a životní fázi by měl člověk   pochopit, že se nemůže nechat vláčet jenom   pocity a náladami. Musí proto, aby se cítil   lépe, taky něco udělat. Hezký pohled do   „ženského“ vidění světa ala „nic se   neděje a já nevím“……Vlastně se jí nic   tak strašnýho neděje, jenom neumí být sama se   sebou.

Samota je zlá a bez partnera a dětí nejsi nic.   Mrtvolná kamera a jedna ubíjející situace za   druhou nedává žádnou naději. Ovšem na   Bokovou se dalo dívat celou hodinu a půl a   požitkem byla také dokonalá práce se zvukem v   pozadí.

Varování Ministerstva kultury: Tento film je...
...těžko rozlišitelný od běžného   života.
Chápu, že většinu popcornových   diváků by asi podobné filmy unudily k smrti.   Já mám ale takové filmy, které vlastně   nemají žádný napínavý příběh a jen   ukazují ”obyčejný, všední život‟, dost   rád. Navíc Jenovéfa Boková v postavě Anežky   je mi hodně sympatická. Je to vizáží taková   ”obyčejná holka‟, ale něčím je hrozně   sexy. Ve filmu Jenovéfa, (už to jméno!),   ukáže nahý zadek a jedno ňadro. Nemohl jsem si   u této scény společně s Hollanem neříct:   ”I want more!‟. V příběhu se nic moc   dramatického neděje, ale ty životní situace   jsou tak nepříjemně (i příjemně) povědomé,   až se vsakují přímo do kůže. Takový ten   ping pong mezi autentičností a trapností.   Anežka se bezcílně, sem tam, protlouká svým   životem, se kterým si moc neví co počít,   (nebo s kým počít?). Kdo z nás to někdy v   životě nezažil… Spolužití s   herdekbabičkou, která jí organizuje život,   (taková ta, kterou sice máte rádi, ale občas,   /nebo furt/, se to s ní nedá vydržet, (v této   roli skvěle exceluje Jaroslava Pokorná, /která   mi navíc dost silně připomíná Milušku z   Bažiny/). Od babičky utíká do náruče   ženatého kamioňáka, který se sice snaží   ”bejt na ní hodnej‟, ale ten vztah pro něj   není nic víc, než příležitost si užít   trochu té ”sexuální chemie‟. Od ženáče   odchází za matkou, která je paralyzována   depresí, (taky výborná Alena Mihulová), a od   matky jede pomáhat otci dělat dřevo na zimu.   Otec je naopak takový ten buranský bourák, co   všechno ví, vše je mu jasné a se vším si   poradí. Takový ten typ, se kterým je taky k   nevydržení, ale Anežka to vydrží. Stejně   jako vydrží s babičkou návštěvu dědy   ”ležáka‟ někde v eldéence. Kde se k   dědovi babička i sestra chovají nesnesitelně   infantilně, jako k malému dítěti. On se ale   nakonec děda na sklonku svého života do pozice   malého dítěte obloukem dostal, jako se možná   dostane většina z nás. Pro empatického diváka   je to dost mrazivá scéna. Na koncertě   úděsného pop zpěváka, kam s ním přišla   Anežka udělat rozhovor, si ji mačo týpek   nakonec omotá kolem prstu tak, že s ním, (bacha   spoiler!), skončí v jeho dodávce, jak ta   největší grupie pipina. Anežka nemá lehký   život, ale kdo z nás ho má? Lehké věci jsou   ale nudné, tak co? I když těžký život taky   není nejzábavnější. Co s tím? Snad jedině   pokusit se na svou existenci podívat trochu z   nadhledu.

Chvilky mně především tou barevnou paletou   dost připomněly Doma je tady. Taky takový   zdánlivě nenápadný a skromnější a v   určitém smyslu minimalističtější filmeček,   který rozhodně mnohem více ocení festivaloví   diváci. Ti zvyklí na mainstream by se mohli v   některým okamžicích či scénách asi nudit,   pokud by nechtěli hledat ty souvislosti s věcmi,   které znají z vlastní zkušenosti. Tenhle   počin není dokonalý ani originální, ale   klidně mohl vzniknout na základě skutečné   události a díky hereckému představení   Jenovéfy Bokové by rozhodně neměl skončit   někde v propadlišti dějin. Na to u nás máme   jiné adepty.