A nutno dodat, že film předčil očekávání. A mohlo to být ještě o malinko lepší, nebýt těch dvou snových, artových sekvencí (pouze scéna s jeřáby po nehodě funguje coby umělecké ztvárnění zajímavě, byť vlastně nabádá k jinému vyznění), které poněkud roztříští ten realisticky a rovněž vcelku syrově podávaný portrét malé dívky, na kterou (jak se píše v distribučních materiálech) „jako strašné kladivo dopadá rozvod jejích rodičů plný záště a nenávisti“. Jedinou útěchou se pro ni stává plavání, kvůli čemuž se neváhá kupříkladu ostříhat, aby prodala svůj cop. Jenže tahle jedenáctiletá holka to prostě nemá lehké …

V režii jinak jistý Juraj Lehotský chtěl zřejmě pouzkázat na to, že když se holčička v realitě ztrácí, uniká do svého vlastního idylického svěa. Avšak Nina není Most do země Terabithia nebo tak. I když se nelze divit, že z takového prostředí a městské šedi by kdekdo nejradši zdrhnul. Dobré, nicméně na tomto filmu jsou nejpamátnější jiné věci, z nichž jednu představuje právě ta realističnost (tedy až na ten dokonale zachycený obraz a zvuk na záznamu z ruční kamery při závodu) a syrovější atmosféra. Do té je opravdu zbytečné vkládat snové představy či nejednoznačné závěry!

Velice pozoruhodný vztah má hlavní hrdinka (Bibiana Nováková, jejíž rodiče se shodou okolností taky rozvedli) s oběma svými rodiči, kteří se před ní hádají a častují výrazy jako debil nebo kráva, a nezřídka si dělají naschvály, aby tomu druhému více ublížili. Vůbec přitom neřeší, že na tuhle jejich sebestřednost nejvíce doplácí dcera, která se do jisté míry stává nechtěnou věcí, jakou si mezi sebou posílají jako ping-pongový míček. Na druhou stranu, když není po jejich, najednou o ni jeví velký zájem a předstírají maximální starostlivost. Kdepak, její rodiče si fakt neoblíbíme.

Matka věnuje raději energii novému rakouskému příteli a ve snaze ukázat, že všechno ví nejlíp, zakazuje Nině plavání – tedy to jediné, na čem ji záleží. Otec jakožto jeřábník tráví čas sám vysoko nad zemí a kvůli té své náladovosti se paradoxně stává o něco sympatičtější postavou (i díky výbornému projevu Roberta Rotha). Protrože se se najdou situace, kdy má pro dceru alespoň nějaké pochopení. A tak se jako ostatní rodiče vydá do školy, aby zvědavým spolužákům a spolužačkám pověděl o svém povolání, přičemž v téhle jednoznačně nejlepší a nejžoviálnější scéně filmu i přede všemi zazpívá You really got me od The Kinks.

Nina není jako Střídavá péče, byť podobnosti bychom mezi těmito dvěma především tedy festivalovými díly našli. Nina – ač vlastně stejně mladá, jako tamten klučina Julien, si už dokáže spočítat, že když se k sobě dva rozhádaní lidé chovají tímto způsobem, může je sjednotit pouze nějaká výjimečná událost. Myšleno ať už v kladném nebo záporném slova smyslu. Například přílet mimozemšťanů. Ti sice nepřiletí, ale i bez nich je Nina filmem, jaký vcelku umě nastavuje zrcadlo a jaký má určitě co říct.

FOTO: Bontonfilm