Co se týče ověřených faktů, nejvěrohodnější se jeví býti Bowdenovo dílo. Tvůrci Escobara však už na začátku upozorňují, že se „pouze inspirovali skutečností a že jména a události byly změněny pro potřeby dramatizace.“ A navíc podle toho, jak Penélope Cruz hraje Virginii, se dá předpokládat, že toho stejně tahle kolumbijská celebrita hodně přikrášlila a upravila. Prezentuje se jako regulérní zlatokopka, která chce slávu při moderování v televizi a peníze pro nákupy v New Yorku. Jak říká po rozhovoru na skládce, kdy jí Pablo vypráví o stavění domů pro chudé: „Od té doby mě nezajímalo, jak ty peníze vydělává, ale jak je využívá.“ Pablo Escobar byl v té době mnohými krajany a krajankami zbožňován, což se jí náramně hodilo. Jenže jakmile začalo jít do tuhého, šla veškerá věrnost a zasady stranou.

Oproti tomu Javier Bardem, manžel Penélope Cruz, si přál ztvárnit Pabla Escobara hodně dlouho, ale neustále ve scénářích narážel na stereotyp. Escobar, v originále Loving Pablo, mu připadal, že představuje tuto významnou osobnost kokainového byznysu komplexně, takže projekt podpořil i coby producent. Pablo se v jeho podání řadí k té sortě gangsterů, kteří byli schopní nejrůznějších věcí, když jim někdo neoprávněně fušoval do řemesla nebo když se jim prostě z nějakého důvodu znelíbil. Zároveň nade všechno zbožňovali svou rodinu a udělali by pro nic doslova cokoliv. Na rozdíl od některých jiných však nedržel svoje slovo, což mu způsobilo značné (zbytečné) nepříjemnosti.

Jeho představitel výrazně příbral, a vedle toho po celou dobu mluví anglicky se silným španělským přízvukem. V některých situacích proč ne, leč celkově vzato tím film trochu utrpěl na autenticitě. Jenže obecenstvo v USA holt nerado čte titulky, no. Za dvě hodiny taky ani jednou nezazní Escobarova oblíbená fráze „plata o plomo“. Jeden z prvních dvou velkých prohřešků. Ten druhý spočívá v tom, že vztah mezi ním a Virginií rozhodně nenese žádný nádech osudovosti (občas jakoby se jednalo skoro o obyčejné sousedy od vedle, v jejichž vztahu to začíná skřípak), zvláště když si zval k odreagování děvky, teenky a k tomu byl ženatý s Marií Victorií Henao, se kterou měl dvě děti.

Vezmeme-li to hodně obecně, tak Escobar obsahuje velice dobrá i méně zdařilá místa. Jak naznačeno, Pabla začínáme sledovat v době, kdy už byl velice bohatým a mocným člověkem. To znamená, že pokud bychom chtěli vidět jeho začátky, budeme patrně muset zvolit seriál Narcos. Ve filmu sice navštívíme párty na oslavu založení Medellínského kartelu, avšak na ní ve skutečnosti Virginia podle všeho nebyla (a s velkou pravděpodobností taky nikdy neslouložila oblečená, že ano?). Na začátku jsme ještě bez hlubších souvislostí svědky toho, kterak nechá zastřelit koně, kterého srazil jeho kámoš na motorce.

S opodstatněním nechybí pasáž ve zkratce mapující jeho politickou kariéru, během které dojde na výbornou slovní konfrontaci v kongresu, po které je zcela zřejmé, že si ten Escobara kvůli penězům z drog napadající ministr právě vykopal hrob. Sicarios se postarají. Holt když vás někdo neRESPEKTuje, musí se vás bát. K tomu se musí dodat, že se tady objevuje několik drsnějších scén, avšak žádné nejsou vpravdě brutální (tj. žádné sekání hlav a tak podobně). V několika se Pablo také vůbec nevyskytuje – např. s agentem Shepardem se nepotká. Pochopitelně to neplatí pro ty z La Catedral – luxusního vězení, které si sám pro sebe postavil.

Některé doplňuje Virginia poznámkami. Trochu to působí dojmem, že tento nápad se zrodil až v postprodukci, kdy si tvůrci uvědomili, že vlastně chtěli vyprávět hlavně z jejího úhlu pohledu, protože tady najdeme dost situací, u kterých vůbec nemohla být. Ve finále to příliš nevadí, protože existuje pravděpodobnost, že se o tom, jak probíhaly, později stejně dozvěděla. Viz kupříkladu nahrávání videa Ronalda a Nancy Reaganových o tom (slovy pana Mackeyho ze South Parku), že „drogy jsou špatné, áno“, dále formování Search Blocu, vyjednávání v Panamě o nevydávání do USA nebo setkání drogových baronů, které ovšem není ani z poloviny tak precizní, jako setkání hlav pěti rodin v Kmotrovi.

Prakticky úplně absentují scény cynické a sarkastické, na nichž vlastně Fernando León de Aranoa z větší části postavil svůj předchozí biják – jedinečný Perfektní den. Přitom Pablo Escobar se vyžíval v podobném typu humoru. V podstatě šlo o takové kanadské žertíky na kolumbijský způsob :-) Alespoň částečně nebo s náznaky, ze kterých je přitom všechno jasné, můžeme tento přístup vystopovat v minimu scén. Vlastně by se daly spočítat na prstech jedné ruky – když členové kartelu zastaví provoz na dálnici, aby mohlo dosednout letadlo s kokainem za doprovodu skladby Let it Snow!; když jeden z Pablových spolupracovníků řekne „nemůžeš“, načež se na něj podívá a dočká se odpovědi „kdo to říká, ty?.“ Eventuálně když při telefonátu s Virginií dělá prakticky opak toho, co mu ona říká či když ji uklidňuje poté, co naznačí, že ho udá. Pořád je to ale málo.

Escobar je z řemeslného hlediska velice kvalitně natočený film s několika výtečnými kompozicemi, jaké se vryjí do paměti. Viz kupříkladu závěr u okna, ke kterému nemuselo dojít, kdyby to už nedošlo tak daleko, že byl mocí opojený Pablo Escobar zjevně přesvědčený o své nesmrtelnosti. I to se bohatým a vlivným někdy stává. Nutno dodat, že kdyby se skrýval v současnosti, asi by byl objeven mnohem dříve. Za ty roky na vrcholu musel zažít spoustu neuvěřitelných věcí, o jakých se kdekomu ani nesní. Film si z nich vyzobe jenom zlomek a to ještě dost možná nikoli z těch úplně nejpozoruhodnějších a nejnevšednějších. Protože se tu nevyskytuje žádná spletitější souvislá konstrukce/dějová linka, působí toto drama spíše jako sled epizod, což může být v některých případech matoucí. Na druhou stranu herecké výkony Javiera Bardema, Penélope Cruz, Petera Sarsgaarda a Julieth Restrepo jsou zachyceny vcelku znamenitě a současné životopisné filmy pro odlišení potřebují takovéto vesměs neotřelé koncepty. Takže proč ne.

FOTO: Bontonfilm