V tomto případě se pod projekt podepsal David Mamet, jenž má zázemí především na divadle a rozhodně by nedalo zase tolik práce adaptovat tento počin pro potřeby jeviště, nicméně během sledování na to jistě málokdo pomyslí. Režisér a scenárista už zanechal výraznou stopu i ve světě stříbrného plátna, což určitě docení ti, kterým se líbily Rozsudek, Neúplatní, Na ostří nože, Vrtěti psem či Redbelt. Tentokrát se opět zabývá skutečnou osobností a hned na úvod přichází s lehce překvapivým prohlášením.

„Toto je smyšlený příběh. Jedná se o drama inspirované reálnými postavami v soudním procesu, nejedná se však ani o pokus zachytit skutečné osobnosti, ani komentovat soudní proces nebo jeho výsledek.“ Cože?!? Phil Spector je přece zatraceně skutečný hudební producent, který zastupoval The Ronettes (tenhle song určitě všichni znáte) nebo samozřejmě The Beatles. Soudě podle zhlédnutého filmu se lze domnívat, že Mamet nestudoval žádné odposlechy nebo zápisy ze soudního procesu a pokusil se co nejpřesvědčivěji znázornit, co se asi mezi producentem obžalovaným podezřelým z vraždy herečky Lany Clarkson a jeho obhájkyní Lindou Kenney Baden odehrávalo.

 










 

Sice se nedá tvrdit, že by se přikláněl k verzi Phila Spectora (jenž si paruky nemění bezdůvodně), nebo k protistraně, a rozhodně nenechává žádnou z postav se vyjádřit ke konečnému verdiktu, protože ho nabídne až v závěrečném titulku, nicméně přesto si z toho, co uvidíme a uslyšíme, můžeme jednoznačně vyvodit vlastní závěr o vině či nevině. Pochybnosti o tom, kde leží pravda, ale stále zůstávají, přestože Phil Spector v podání Al Pacina by byl nepochybně schopný přinutit Lanu Clarkson, aby vstala z mrtvých, čímž by ho vysekala z tohoto maléru. Který se začíná rozrůstat, protože se najednou, z ničeho nic po měsících i letech klidu další ženy nechaly slyšet, že se je zbraní snažil přinutit k tomu, aby u něj zůstaly. Nezní to malinko povědomě?!?

Doopravdy je to právě osmasedmdesátiletý herec, který ve Philu Spectorovi zcela dominuje. Ty lekce z historie nejen o Abrahamovi, Martinovi a Johnovi jsou od Al Pacina natolik poutavé, že budeme chtít slyšet víc a zcela zapomeneme, že se tu vlastně řeší eventuální vražda. Takovýchto herců, kteří už okolo třicítky dokázali všechny přesvědčit o svém nesporném hereckém mistrovství, mnoho nezbylo. Helen Mirren jakožto rovněž vynikající herečka nevzala tento projekt jako soutěž o to, kdo na sebe strhne pozornost (s tím de facto v ničem neobvyklým charakterem a standardním jednáním své postavy – tedy až na to silné nachlazení – by to stejně šlo jenom obtížně). Svému kolegovi proto spíše přihrává a ta souhra funguje na jedničku.

Phil Spector, resp. jeho scenárista, připravil pro obě hvězdy dialogy a monology, které určitě nutí k zamyšlení, tak jako nácvik procesu nebo názorná ukázka, co se stane, když vám někdo strčí pistoli do pusy a zmáčkne spoušť. Titulní postava prokazuje velkou inteligenci, takže pohlížet na ni jako na „hříčku přírody“ nebo „exota“ se jeví jako naprostý nesmysl. Přesnější označení by patrně bylo bohém a narcis. A proto se nabízí otázka, jestli si myslí, že když dokázal tolik, může si dovolit cokoliv a musí mu to projít … Nebo jestli se díky tomu, jak ho vnímá veřejnost, stal pouhou obětí systému. Tuto otázku nastoluje film zdárně. A mohl ještě zdárněji, kdyby dodal tak dvě tři scény navíc a kdyby se jich tolik neodehrávalo za tmy nebo přítmí. Pokud to mělo symbolizovat, že se nad slavným producentem stahují mračna, tak to se zase asi úplně nezdařilo.

FOTO: cinema.de