Ukrást fusekle z obchodního domu a obohatit jimi svou už tak bohatou sbírku se jeví jako báječný nápad. Stane se však osudným jednomu z členů bandy. Kudla Dederon, jak mu říkají, totiž nectí dvě základní lichožroutská pravidla: „Nikdy nevezmeš celý pár“ a „Drž se lidí, ale drž se od nich dál“. To druhé vzkáže svému vnukovi Hihlíkovi i jeho děda, který jednoho dne ve stáří vytratil. Následuje tedy přesun ke strýci Padremu, jenž se svými syny, Hihlíkovými bratranci Tulamorem a Jamesonem Ramsesem krade fusky po celém hlavním městě.

Děj se totiž odehrává v Praze, přičemž vlastně po celou dobu zůstaneme v jejím centru. Tak jako v Kozím příběhu – byť tam se přesouváme do 14. století – je fajn rozpoznávat známé lokace, akorát v Lichožroutech nám poněkud haprují. Třeba v jednu chvíli jakoby byl Železniční most hned u Tančícího domu, ale v zápětí se nachází de facto přibližně v místech, kde se po něm můžeme projít i ve skutečnosti. Ve filmu zároveň spatřujeme tramvajový pás i tam, kde nikdy nebyl. Ale co, vždyť Lichožrouti neexistují (respektive existují pouze v myslích osamělých podivínů, kteří jinak nemají, do čeho píchnout), takže proč trochu nepokřivit realitu?

Tedy jiným způsobem, než je k vidění v Doctoru Strangeovi. Je ale skvělé zhlédnout v České republice vytvořený film, který by klidně mohl do jisté míry svou vizuální kvalitou, nápaditostí a srozumitelností konkurovat těm hollywoodským. Tedy teď už se samozřejmě bavíme o animácích. Věcí, které by děti nemusely správně pochopit nebo by si z nich mohly vzít špatný příklad, se tu vyskytuje naprosté minimum. Stejně tak se tu najde minimum nelogičností (v českých filmech často tak populárních), z nichž největší bude asi ta, že Padreho banda bydlí ze všech pražských baráků zrovna v tom, který obývá jedna z mála osob, které Lichožrouty vidí. A tahle by zrovna mohla být extrémně nebezpečná. Jinak se v podstatě téměř všechno vysvětlí.

Samotný příběh se odvíjí dostatečně poutavě na to, abychom se s Lichožrouty chtěli potkat vícekrát. Přeci jen není kupříkladu řečeno nic o jejich původu, ani o původu jejich jmen, které mohou někdy být trochu zavádějící (proč je třeba Žiletka právě Žiletkou?). A jejich mytologie nepochybně skýtá mnoho dalších překvapení, pravidel a pouček. Zřejmě to asi nebyl úplně záměr, nicméně počínání těchto „maňásků“ vcelku pěkně funguje i jako sofistikovanější satira. Nebo by snad mělo jít přímo o variaci na Polanskiho Olivera Twista? Protože jedna scéna mi tento povedený (a rovněž v Praze natáčený) počin z roku 2005 velmi silně připomněla. Hihlíkův osud je sice podobný, ale záměrnou spojitost můžeme v tomto případě asi určitě vyloučit. Nevadí. I proto, že zatímco slavný Dickensův román se doporučuje i číst, troufám si tvrdit, že Lichožrouty (též vycházející z knižní předlohy) postačí vidět.

Lichožrouti jsou překvapivě pěkným akčně-dobrodružným filmečkem, na němž je krásně vidět, jak kreativita někdy může spolehlivě nahradit kvantitu (animovat vodu je těžké tak jako tak). Skoro všem postavičkám, které si i rády zazpívají, navíc propůjčily své hlasy známé osobnosti (včetně producenta Ondřeje Trojana, který udělal dobře, že se do tohoto možná lehce ošidného projektu pustil), přičemž práci některých z nich přiblíží bonusové medailonky. Pokud jste film nestihli v kině, kde to s Lichožrouty mohlo teoreticky být ještě o něco málo příjemnější, máte šanci to dohnat na DVD. Na Blu-ray totiž film (zatím) nevyšel. Ale to jen pro doplnění.

FOTO: Falcon