Začínáme v roce 1809. Nat Turner se narodil v rodině otroků, ale na rozdíl od většiny ostatních se naučil číst, v čemž jej podporovala i paní Elizabeth Turnerová (Penelope Ann Miller), příbuzná jeho pána a majitele Samuela Turnera (Armie Hammer). Dala mu číst bibli, a tak když Nat dospěl, stal se kazatelem pro ostatní věřící otroky. Jednou přesvědčí Sama, aby koupil mladou afroamerickou ženu (Aja Naomi King), jelikož se mu líbí a později si ji vezme a mají spolu dceru. Doba je však neklidná a vypadá to, že by se našlo dost otroků, kteří by se chtěli vzbouřit (přestože o Nespoutaném Djangovi zatím nikdo neslyšel). Nat je tedy využíván k tomu, aby svými náboženskými kázáními své „bratry“ trochu postrašil a oni ctili poslušnost. Jenomže postupně mu – také díky lidem jako Raymond Cobb (Jackie Earle Haley) – začne docházet, že vzpoura je nevyhnutelná.

No, vzpoura. Ono je to spíše povstání, které netrvalo déle než 48 hodin. To bude asi dobré vědět dopředu, abyste se vyvarovali překvapení, že nešlo o velkolepější revoltu, pod jakou se o více než třicet roků později podepsal Newton Knight, o němž vypráví nedávno zrecenzovaný Boj za svobodu. Nelze nepřehlédnout, že drama s Matthewem McConaugheyem mělo k dispozici o poznání větší rozpočet a že některé posty (čímž zrovna nemyslím ty úplně nejzásadnější) zastávali zkušenější a šikovnější tvůrci. Nicméně Zrození národa mělo Natea Parkera, jehož nadšení a zanícení pro tento projekt je evidentní a obdivuhodné.

Z bohatých bonusových materiálů se utvrdíme v tom, že se jedná o velice inteligentního člověka, který přesně ví, co dělá a proč to dělá. Kromě režie napsal scénář, hrál hlavní roli (a hrál ji fakt skvěle) a Zrození národa i produkoval. Troufám si tvrdit, že kdyby se podařilo sehnat více než těch necelých 9 milionů dolarů, mohlo vzniknout dílo hodné vskutku výrazné pozornosti a snad i nominací na prestižní ocenění, ačkoliv nemůže být sporu o tom, že i mezi vlivnými lidmi by se našli tací, kterým by bylo takříkajíc proti srsti. Vzpomeňme třeba na kdysi zamýšlený a dodnes nerealizovaný projekt Dannyho Glovera o Toussaintu L‘Ouvertureovi a vzpouře na Haiti.

U nás sice, co se afroameričanů (a otroků) týče, dohady, nařčení a konflikty řešit nemusíme, leč se Zrozením národa svým způsobem sdílíme jisté podobnosti. K onomu povstání totiž došlo 21. srpna, což je bohužel i z hlediska českých dějin významné datum. A po nekompromisním vraždění skupiny Nata Turnera následovala krutá odplata na černoších, stejně jako se u nás hromadně popravovalo po atentátu na Reinharda Heydricha. Tématu tohoto počinu tedy určitě porozumí i našinec, a stejně tak porozumí diskuzím, které rozpoutal nebo mohl rozpoutat. Jistě velké plus.

Dodnes se najdou afroameričané, pro které je Nat Turner „černým Williamem Wallacem“ – bojovníkem nejen za sebe, ale i za své lidi a do značné míry i za svou zemi. Zřejmě neměl ty tři lebeční otvory, o kterých se zmiňuje Calvin Candie v jedné scéně v Nespoutaném Djangovi. On přitom Nat do určitého momentu připomíná spíše Lotranda. Jenže pak už má dost utlačování, povstane a zabíjí i nevinné ženy a děti! Měli smůlu v tom, že se narodily jako běloši, tak jako černoši měli smůlu, že se narodili s černou kůží a museli otročit … některými jsou vlastně stále vnímání jako podřadná rasa (viz Parkerův filmeček AmeriCAN, který najdeme na Blu-ray v bonusové sekci).

Kdo tedy byl tenkrát skutečně v právu? A kdo dělal nemorální věci v už tak nemorálním systému? To jsou otázky, jaké by bezpochyby vydaly na dlouhé hodiny diskutování. Nat Turner měl nastudovanou bibli (která není nenásilná) a by přesvědčen, že povstání bylo důvodem jeho existence. Čili všechno ještě má náboženský podtext. Že tím paradoxně všechno až do 60. let 19. století, tj. do úřadování Abrahama Lincolna, jenom zhoršil, to ho patrně kvůli zatmění Slunce nenapadlo. Za sebe musím napsat, že si nejsem úplně jistý, jestli měl o takovém člověku vzniknout film. (Na rozdíl třeba od případu Sama Childerse, který rovněž ve jménu Krista páchá dobro v Africe.)

Zrození národa je po řemeslné stránce dobře zpracovaný snímek. A po té dramaturgické určitě překoná Boj za svobodu, byť tu nejsou dořešeny vztahy mezi všemi postavami a v závěru byl také zvolen zkratovitější způsob vyprávění. To vlastně nejvíce platí pro scénu toho povstání, která zabere jen zlomek stopáže a je podána de facto nepoměrně střídmě. Snad aby nikdo nemohl hlavního hrdinu přímo nazvat vrahem? Zároveň se také nabízí možnost, že neúspěch zapříčinila přílišná sentimentalita. V každém případě tento počin zase o něco rozšíří obzory a spatříme v něm i nějaké sugestivní obrazy.

FOTO: cinema.de