Dlouho předtím, než Charles Xavier založil svou školu pro mutanty, provozovala slečna Peregrinová na jednom velšském ostrově svůj sirotčinec pro podivné děti. Byl tu klučina, který dokázal oživovat neživé předměty. Byla tu malá holčička s neobyčejnou silou. Jiný klučina sloužil jako úl pro včely. Jiná holčička měla zuby na zadní části hlavy. I na neviditelného „podivína“ tu došlo. A samozřejmě nelze opomenout Emmu, která dokázala manipulovat se vzduchem a musela nosit těžký boty, aby neuletěla. Všichni přitom dobrovolně přebývali v časové smyčce, takže prožívali den (konkrétně 3. září 1943) znovu a znovu. A kdo ví, možná (tam) někde pořád jsou.

Ale než se k nim dostaneme, strávíme nějakou dobu na Floridě. Tady totiž bydlí Jake Portman, který si asi nejvíce rozumí se svým dědečkem. Jenže jedné noci ho najde za domem v lese s vydlabanýma očima. Načež zahlédne obří příšeru, kterou nikdo jiný nevidí. Musí proto docházet ke cvokařce, neboť i rodiče si myslí, že se patrně zbláznil. Z dědova vyprávění ví o domu slečny Peregrinové, a tak bude rozhodnuto, že se tam s otcem-ornitologem vypraví. Pak snad bude mít dušička pokoj. No, a poté, co projde tajemnou jeskyní, zjistí, že tady už doopravdy není v Kansasu, resp. na Floridě.

Jako domnívám se, že Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti snad ani nemohl režírovat nikdo jiný než Tim Burton. Možná tak ještě Harold Ramis nebo Richard Fleischer, ale to se raději ani nebudeme dohadovat o tom, co by se muselo stát, aby se něco takového podařilo. Bez šance by možná nebyl Barry Sonnenfeld, ačkoliv ten nás už příští týden obšťastní svéráznou komedií Já, kocour (recenze příští týden). Nicméně proč na prvním místě zmiňuju Tima Burtona? Protože ani ti další uvedení neměli a nemají takový cit pro bizarnosti všeho druhu.

Ovšem ani on, ani scenáristka Jane Goldman nedokázali zabránit tomu, aby do příběhu postupně začaly pronikat dírky a díry. Respektive takhle, kniha má nějakých 350 stran, což znamená, že pro potřeby scénáře z ní musí být něco vypuštěno a to něco si pak máme domyslet. Jenže domýšlet si v případě Sirotčince slečny Peregrinové pro podivné děti je něco pomalu nemyslitelného. Jinými slovy, film obsahuje různé prvky od vědeckofantastického cestování časem přes válečné nálety a romantické sbližování a dobrodružnou cestu na dno moře až po fantasy schopnosti postav. Ale chybí tu nějaké pojítko, které by pomáhalo tuhle různorodost v rámci děje smysluplněji vysvětlovat a ucelovat.

Díky tomu Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti působí takovým lehce bezmyšlenkovitým dojmem. Určitě by bylo dobré vybrat jednu dvě věci – například to, že spousta lidí si někdy připadala jiná a poněkud nezapadající, až nakonec třeba zapadla, a/nebo na to, že v podstatě každý člověk je originál – a na to se při vyprávění příběhu soustředit. Že tu kupříkladu dojde na souboj s kostrami je sice hezké, ale ve Spy Kids 2 to bylo hezčí a zábavnější. Tomuto bijáku by vůbec slušelo (tedy vedle toho, že by se v něm objevili také Johnny Depp a Helena Bonham Carter), kdyby v něm nedošlo k žádnému většímu konfliktu a záporákem by nebyl Samuel L. Jackson (tj. našla by se pro něj jiná role, protože když je ve filmu Samuel L. Jackson, ten film nikdy nemůže být úplně špatný), nýbrž kupříkladu žárlivost. Přeci jen knižní předlohy už jsou tři, takže v prvním díle původně jistě zamýšlené filmové série jsme se klidně mohli soustředit pouze na ty podivné děti.

Umějí totiž vskutku pozoruhodné věci (škoda, že samotní filmaři nějaké nedotvořili, když už je u dvou postav přehodili), které na plátně vypadají dobře, zvláště pak pod Burtonovým vedením. Například scéna, ve které musí hlavní hrdina poprvé uvázat kolem pasu Emmu, aby neuletěla (v podstatě si ji pouští jako draka), nepostrádá tu specifickou burtonovskou poetiku, stejně jako animovaný souboj panenek či zavádění vzduchu do lodi. Klidně jsme tu mohli nerušeně zůstat celý film a sledovat, jak krásná Eva Green coby slečna Peregrinová všemu dává smysl a řád. Mimochodem, jejími schopnostmi jsou manipulace s časem a proměna v ptáka, konkrétně v sokola stěhovavého, latinsky Falco PEREGRINUS.  

Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti je něco mezi X-Meny a Cirque du Freak. Ono to dosavadní hodnocení může vypadat, že tenhle biják není dobrý. Dobré věci se v něm určitě najdou. Kromě uvedených zaslouží samozřejmě pochvalu vizuální stránka (silná to režisérova disciplína), avšak celkově se vám bude zřejmě líbit o něco více, pokud máte rádi bizarní věci (nejen takové typu požírání očí apod.). Ale je fakt, že občas – zvláště pak v závěrečné třetině – se to i s tímhle přehání. Takže filmový Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti rovná se de facto nevyužité příležitosti. A nepřekvapivě se nedá tvrdit, že by se automaticky počítalo se druhou (a třetí) částí.

FOTO: CinemArt