Představte si, že máte fajn starostlivou přítelkyni, se kterou se pokoušíte o dítě, a celkově vzato se vám docela daří. Jenomže děláte taxikáře zrovna v době, kdy se to nedoporučuje. Nepřipouštíte si to, ale nakonec se stane, že zrovna k vám do auta naleze zdánlivě obyčejný zákazník. Později vám ale přiloží zbraň k hlavě a přinutí vás jet úplně jinam, než původně říkal. Noc se rázem stane ještě černější, když se svěří se svým plánem – až dojedete na místo určení, popraví vás. Nenechá si to rozmluvit a vlastně k tomu, co chce udělat, nemá ani žádný specifický důvod. Prostě jste se jen ocitnuli v nesprávnou dobu na nesprávném místě.

Myslím, že není třeba kolem toho nějak mlžit. Taxi 121 příjemně překvapil. A velikou zásluhu na tom má Dušan Sitek v roli anonymního zákazníka, který na rozdíl od Vincenta z Collateralu má spadeno na samotného taxikáře. Film sice předkládá určitý důvod, resp. možná spíše určité důvody k tomu, proč zabíjí právě tyhle řidiče, ale rozhodně nejsou přesvědčivé. Není to proto, že by je považoval za vyžírky, jejichž jedinou snahou je okrást zákazníka. Prostě dostal takovýhle nápad, a jelikož má zbraň, zatímco oběti ne, nemělo by být složité jej realizovat.

Právě z tohoto důvodu se de facto stylizuje až do do postavy Boha nebo pro ateisty osudu, neboť jenom ten má právo brát a dávat, kdykoliv se mu zlíbí. Filmů na tohle téma, i když někdy asi nebylo tím pro tvůrce nejzásadnějším, vzniklo už mnoho a Taxi 121 bude nepochybně patřit do té lepší poloviny, resp. do nejlepší třetiny. Souvisí to i s tím, že taxikář Matěj v podání Filipa Tomsy, který pravidelně střídá hodně přesvědčivé herecké momenty s těmi méně přesvědčivými, se vlastně za celou dobu nepokusí z téhle pro sebe extrémně nepříznivé situace nikterak vymanit, přestože k tomu má dvě až tři téměř ideální příležitosti, což je za daných okolností více než dost. To značí, že je zkrátka s tímto svým osudem smířen.

Zvláště když musí, tak jako my, diváci, záhy zjistit, že zákazník rozhodně není profesionál. Žádný zabiják z povolání, jako právě Tom Cruise ve zmíněném filmu Micheala Manna, přičemž shodou okolností zrovna tohoto filmaře uvádí Dan Pánek jako svůj největší vzor. Vlastně se najde jeden případ, kdy se tak nějak nesměle pokusí taxikář se svou situací něco udělat. A to když nabídne zákazníkovi cigarety. Ten na oplátku pronese trochu cynicky výbornou repliku o tom, že by řidiči paradoxně zachránilo život kouření. Ve druhé polovině Taxi 121 jsem si neustále opakoval, že tenhle zákazník je prostě nehorázná svině.

Podobně úderných replik (viz ta o nebi a peklu) se v tomto počinu nachází více a ohromně potěšila skutečnost, že se mi několikrát stalo, že jsem si řekl: „Teď by se to dál mělo vyvíjet takhle.“ A ono jo! Na rozdíl od jiného českého filmu, který se odehrává v taxíku a který nese název Všechno nejlepší, Dan Pánek nevypráví pouze lineárně, ale využívá i flashbacky a dokonce flashforwardy a k tomu ještě postupy nijak obtížné, ale přesto nesmírně efektivní, jimiž si výborně hraje s divákem. A ono to všechno funguje, přestože se jedná o debut.

Navíc o debut člověka, který nikdy nestudoval filmovou školu. Přímo tento fakt ovšem pro mě osobně nebyl překvapivý, jelikož z vlastní zkušenosti vím, že vystudovaná filmová škola není pro úspěch ve světě stříbrného plátna směrodatná. Mnohem důležitější jsou jiné aspekty, mimo jiné talent a odvaha, které Danu Pánkovi nechybí. Tohle téma se zvolenou filmovou řečí není jednoduché zpracovat, ale jemu se to povedlo více než obstojně. Dokonce se detailními záběry daří vytvářet nepříjemně stísněnou atmosféru, což je ale taky dáno tím omezeným prostorem uvnitř taxíku. Díky tomu máme sami to nebezpečí na dosah a emoce pracují. Skoro po celou dobu pracují.

Protože ne všechno se zadařilo. To je napoprvé není nic neobvyklého. Tento biják sice začíná skvostným (a nikoliv jediným takovým) záběrem z dronu, díky čemuž nejeden zapochybuje nad tím, jestli vůbec sleduje český film, nicméně hned následná scéna s lupiči a taškami a hlídačem veškeré naděje na nevšední podívanou rychle utne, protože se opět potvrdilo, že náročnější masky, a potažmo i akčnější scény jsou v našich zeměpisných šířkách prostě povětšinou problém, ať už je rozpočet 50 milionů nebo se vejde do deseti. Naštěstí se jedná o ojedinělý případ a zbytek Taxi 121 celkem šlape.

Jenom téměř pokaždé, když mají herci vyjádřit obavy a strach, jsou grimasy a výrazy v jejich obličejích dost nepřirozené. Jinak se musím v negativním slova smyslu pozastavit už pouze nad závěrem. Tím nemyslím úplně poslední scénu, ve které se o pachateli dozvíme ještě něco navíc. Něco, co jen podtrhuje jeho komplikovaný, psychotický charakter. Myslím tím v podstatě předposlední scénu, ve které se během nějakých pěti minut odehrají hned čtyři velice důležité okamžiky. První z nich je v naprostém pořádku.

Ty další tři jsou však více než sporné. Jednak se objeví možnost zavolat manželce (Lenka Zahradnická) a povědět jí o své situaci a ještě o takových těch věcech typu „co by kdyby“, a že je třeba jít dál. Nechme teď starnou otázku, jestli takovým vypětím a hrůzou zatěžovat milovanou osobu (tj. jestli by nebylo lepší nikam nevolat). Nejsem si úplně jistý tím, co přesně to způsobilo. Snad to mohla být jedna jediná replika nebo neúměrně dlouhá délka telefonátu, ale ten strach a zájem o postavy se najednou vytratil. Prakticky ze vteřiny na vteřinu. Sice se ho podaří ještě na chvilku oživit, nicméně v zápětí se stane něco, kvůli čemuž zase zmizí. Hrozně zvláštní věc, vzhledem k tomu, co jsme s hlavním hrdinou do té doby prožili a co o něm víme. Celé to napětí a atmosféra a prožívání příběhu se zhroutí. Jako když stavíte domeček z karet, a pak vyndáte jednu z těch spodních, které jsou nejnosnější a nejdůležitější. Nechci spoilerovat, ale tenhle závěr měl být prostě jiný.

Taxi 121 přesto zanechává hodně dobrý dojem. Debut, ve kterém by autor věděl, čeho chce dosáhnout, jak toho chce dosáhnout, a taky toho dosáhne, jsme tu dlouho neměli. Dan Pánek se drží té klasické scenáristické konstrukce, díky čemuž se během expozice setkáme i s dalšími zákazníky, mimo jiné s fotbalovým agentem Romanem Vojtkem, zazpíváme si s newyorčanem Brianem Caspem a svezeme (nikoliv svedeme) posmutnělou Vlastinu Svátkovou. Nedá se ale tvrdit, že by některé z těchto setkání později nějak psychologicky zapůsobilo, i když by to určitě šlo zařídit. V každém případě šlo o nejlepší způsob, jak vyplnit prostor do prvního plot pointu. Hlavně, že se solidně podařilo zachytit ty nejpodstatnější okamžiky a že se režisér občas nebojí použít některé klišé z amerických filmů, protože i to činí jeho film Taxi 121 výjimečnějším. Tak uvidíme, s čím přijde příště. V našem rozhovoru to pouze mírně nastínil.

FOTO: www.taxi121.cz