V roce 1991 byl Matt Scudder u policie a hodně chlastal. V den, kdy zastřelil tři týpky, co chtěli vykrást policajtský bar a sejmuli barmana, chlastat přestal. Osm roků poté stále chodí na schůzky anonymních alkoholiků a pracuje jako neoficiální soukromý detektiv. Zná tak chlápka jménem Peter Kristo, jehož nelegální činností si vydělávající bratr Kenny měl manželku Carrie. Měl, protože ji unesli a zavraždili, přestože zaplatil výkupné. Mattovým úkolem je vrahy najít a vypadá to, že únosy a zabíjení žen a mladých dívek jsou jejich výnosným koníčkem. Pomáhat mu bude malý bezprizorní chlapec TJ, který se postará o několik legračnějších momentů.

To znamená, že tenhle počin rozhodně není pouze syrově temný, jak by název mohl napovídat. V této souvislosti se musí zmínit scéna na střeše u holubů, ve které chce na krchově pracující týpek Jonas zabít nožem hlavního hrdinu, ale situace se díky výbornému dialogu, který mezi nimi proběhne, vyvrbí docela jinak. Dokonce bych se nebál napsat, že právě tahle scéna je z celého filmu tou úplně nejlepší. I když je bohužel následována momentem, který se dá snadno předvídat, ač je něco takového jen velmi obtížně uvěřitelné.

Přitom i úvodní přestřelka vypadá hodně dobře. Skoro jako z filmů Michaela Manna. Na další si vlastně musíme počkat až téměř do samotného závěru, konkrétně do předávky peněz a rukojmí na hřbitově, přičemž je obrovská, ale obrovská škoda, že se neodehrává ve dne. Protože díky využívání chladných barev si film zachovává syrovější atmosféru, že tu vlezlou zimu skoro až cítíme. To je ale pohříchu asi jediný prvek, čím se Mezi náhrobními kameny nějak odlišuje od dalších současných detektivek. A považovat ho snad za poctu nebo za dílo, které by mělo evokovat noirové filmy, tak to určitě taky ne, jelikož ty podobnosti jsou tu – na rozdíl třeba od Raluky, která šla tenkrát do kin o necelé dva měsíce později – v podstatě jen malé (včetně zmínky jmén Sam Spade a Phil Marlowe).

Zato se mělo mnohem více upozorňovat na strach z čím dál vyspělejších technologií a vlastně i z roku 2000, o kterém si někteří tehdy mysleli, že přinese kdovíco. Ani tahle snaha se nesetkala s nějakým úspěchem. Určitě by bývalo bylo nejlepší věnovat se čistě detektivní linii, ve které se třeba vůbec nepracuje s možností, že v rámci flashbacků mohou ti, kteří vyprávějí lhát a tím poslat na falešnou cestu jak hlavního hrdinu, tak nás. Stejně tak se naskytla šance, že by TJ nesprávně přečetl číslo domu, ale i tady to proběhne bez jakékoliv nečekané zápletky.

Když už jde řeč o malém TJ, bez jeho účasti bychom se nepochybně obešli. Troufnu si tvrdit, že v knižní předloze má tahle postava daleko větší, snad až nepostradatelný význam, protože co se filmu týče, kupříkladu i to, kde se nachází dům únosců a vrahů mohl Matt Scudder zjistit jiným způsobem. Tady potom dojde na drsnější i explicitnější rvačky, které asi měly ve větší míře procházet celým tímhle filmem. Jedině díky nim by se totiž s největší pravděpodobností stal zapamatováníhodnějším, třebaže Liam Neeson opět předvedl, že role takových odvážných hrdinů, kteří zpravidla vědí, co dělat v ošemetných situacích, mu hodně svědčí.

Mezi náhrobními kameny si ještě nepomáhá tím, že je nám během rozuzlení odříkáváno jakési dvanáctero přikázání polepšených alkoholiků, z čehož by si někdo klidně mohl vzít to ponaučení, že abyste se mohli stát někým, kdo si dokáže poradit se zlými lidmi, musíte nejprve začít chlastat, jít na odvykačku, přestat chlastat a chodit na setkání AA. Mezi náhrobními kameny mi prostě připadá jako nevyužitá příležitost, jak natočit thriller, který mohl dosáhnout kultu filmů jako Sedm. Režisér evidentně moc chtěl natočit dobrý biják a je znát, že k projektu přistoupil velice poctivě, nicméně ten příběh prostě nabízel prostor pro působivější zpracování, stejně jako v obsazení mělo být více proslulejších jmen.

FOTO: A-Company