Greta má dobrý důvod k opuštění Spojených států amerických. V patách jí je neustále bývalý přítel Cole. Takže neváhá a uklidí se do Anglie, kde v jednom velikém, odlehlém a už na první pohled „creepy“ domě bude pracovat pro jeho obyvatele. Těmi jsou jistí Heelshireovi. Neznáte? Tak poznáte, že se jedná o postarší, zdánlivě bezproblémový pár. Zatímco pán zdá se býti ještě celkem OK, paní se prakticky od prvního setkání nechová úplně nejpřátelštěji. Skutečná nepříjemnost ale nastane, když se Greta dozví, že jejich osmiletý syn Brahms, o kterého se má v době jejich nepřítomnosti starat, je pouhou loutkou (doufám, že si to paní Heelshireová nikdy nepřečte, protože bych z toho mohl mít nepěkné voplejtačky).

Od Malcolma, který do tohoto velikého, odlehlého a už na první pohled „creepy“ domu vozí pravidelně zásoby, se Greta dozví, jak to dopadlo se skutečným Brahmsem. K tomu „loutkovitému“ dostane jasná pravidla, kterými se musí řídit. Vedle podávání jídla a hraní si s ním pochopitelně nesmí chybět pusa na dobrou noc. Jenže v domě se brzy začnou dít prapodivné, ba až nadpřirozené věci. A Brahms? Toho když položíte na jedno místo, najdete ho záhy na jiném. Jak se tam mohl dostat? A mohl by být nebezpečný? Jestli ano, tak za jakých podmínek?

Už z hororů V zajetí démonů, Dětská hra nebo Annabelle víme, že s loutkama si není radno zahrávat. Brahms však není jako Annabelle a Chucky. Nejen proto, že když se podíváte na ně, hned děsí svým vzhledem. Kdežto pakliže se podíváte na Brahmse, vypadá vcelku normálně, ale přesto je na něm cosi mírně znepokojivého. (Přesto se možná občas taky neubráníte smíchu - těžko však rozlousknout, z jakého to je přesně důvodu.) Každopádně pokud si k němu dokážete najít cestu, tj. oprostíte se od nějakých předsudků ve smyslu, že s loutkou jako s živou bytostí může zacházet jen absolutní dement a/nebo pomatenec, tak byste teoreticky mohli zůstat v klidu. Teoreticky!

Právě tohle ve filmu The Boy (ano, český distribuční název zůstává věrný originálnímu anglickému, přestože je celkem snadno přeložitelný) funguje velmi dobře. Greta nespolupracuje, bojí se, stráví noc na půdě, protože v celém domě nejdou otvírat okna, tudíž si nemůže přivolat pomoc. Potom spolupracuje a vše se snad k dobrému obrací. Lauren Cohan, pohledná představitelka Grety, zvládá tyto poklidné pasáže výborně. Nicméně v těch dramatičtějších, napínavějších sekvencích, na které dojde ve druhé polovině, tak přesvědčivá a uvěřitelná není.

Nejde však o jediný důvod, proč The Boy přestává fungovat. Zatímco první polovině dominují správně plíživé tempo vyprávění, lehce ponurejší atmosféra a očekávání toho, co že se to z této scenáristicky velice slušně rozehrané situace vyklube, v té druhé přestanou některé momenty z dřívějška dávat smysl a stanou se věci předvídatelné i nepravděpodobné (někdy oboje současně). Když zjistíme, jak se věci ve skutečnosti mají, je to napůl překvapivé a napůl mrzuté, protože do té doby budovaná atmosféra a mysterióznost, které tomuto projektu tolik slušely, přicházejí vniveč. A úplný závěr? O tom bude lepší se raději ani nezmiňovat, jelikož se fakt hrubě nepovedl.

The Boy se zkrátka tvářil jako příjemné překvapení a vcelku i originální počin, aby nakonec překvapil tím, že žádným překvapením a vcelku originálním počinem nebude. Kdyby tohle byl záměr tvůrců, tak kloubouk dolů. Avšak obávám se, že tomu tak na sto a jedno procento není. Projekt zřejmě doplatil na debutujícího scenáristu, který vlastně dokázal podlomit i ten nejzásadnější styčný bod příběhu. A sice, že se ztrátou dítěte se každý vypořádává po svém. The Boy tedy ve finále není ani extrémně krvavý, ani psychologicky zajímavý, ani strašně strašidelný. The Boy je totiž průměrný. Škoda.

FOTO: Bohemia Motion Pictures