Joy vlastně už odmala toužila po tom vynalézat užitečné věci. Teď je dospělá (ne dlouho). Všechno spraví, o všechno a všechny se postará, včetně svých dvou dětí, které má s bývalým manželem (postava také s reálným předobrazem, avšak pro tento film v podstatě zbytečná), který stále bydlí ve sklepě „jejího“ domu. Ten obývají ještě její babička a její matka. Záhy se nastěhuje i otec, jenž bude muset sdílet sklep s bývalým zetěm. Sem tam se objeví nevlastní ségra, se kterou nejsou kamarádky. Otec si brzy najde novou přítelkyni, na jejíž lodi dostane hlavní hrdinka skvělý nápad – vymyslí něco, co bychom mohli nazvat „inteligentní mop“. Teď už jenom zajistit, aby se začal prodávat. No jo, ale kdyby se začal prodávat, skutečně to znamená, že všechny potíže a nesnáze nadobro zmizí?

Že tenhle počin režíroval David O. Russell, se pozná poměrně brzy. I bez toho, že znovu vsadil na své oblíbence – Jennifer Lawrence, Bradleyho Coopera a Roberta De Nira. Tenhle tvůrce má totiž svůj specifický styl, jenž oceňují nejen ti, kteří rozhodují o nominovaných a vítězích prestižních ocenění. Russell dokáže z herců dostat to úplně nejlepší, a tudíž ani tak nevadí, že své scénáře píše tak, že se povětšinou víceméně jen tak přešlapuje na místě a nedochází k žádným zásadním událostem, které by přinutily diváky pořádně zbystřit pozornost, výrazně by posunuly děj dopředu, a hlavně po kterých by se začalo dít něco opravdu komediálního nebo opravdu dramatického, protože právě k těmto dvěma žánrům se Joy hlásí. Tak se stane prakticky až po Joyině cestě do Kalifornie a Texasu.

Jedna věc se ale nedá pochopit. Jennifer Lawrence je určitě dobrá herečka, nicméně k té absolutní špičce dle mého nepatří. A právě postava Joy, z níž se vyvine nebojácná, silná hrdinka (pomalu srovnatelná až s Ellen Ripleyovou), přesně tohle dokazuje, byť některé momenty (jako třeba teleshoppingová scéna po zavolání spřízněné duše) se fakt nesmírně povedly! Ale stejně – dost by mě zajímalo, kde se vzal tento algoritmus: Když se Jennifer Lawrence objeví ve filmu Davida O. Russella, potom bude nominovaná na prestižní ceny. To už by si nominaci zasloužil spíše Bradley Cooper v roli Neila Walkera, jenž má všechnu tu teleshoppingovou parádu na starosti. A co na tom, že prostoru má zhruba stejně málo, jako jeho zmiňovaná kolegyně ve Špinavém triku (nehledat žádnou spojitost s oblečením).

Tak se totiž, jak známo, nazývá režisérův předchozí počin, v němž rovněž jako by započala jeho záliba ve výrazném make-upu u ženských postav. To znamená, že třeba lak na vlasy tu znovu až prosakuje z plátna. Jasně, tohle není až tak důležité (ale ne všem se to může líbit). Mnohem důležitější je fakt, že Russell dokáže velice přesně, citlivě a možná až obdivuhodně definovat a rozvíjet vztahy mezi postavami, kterým herci a herečky rozumějí, a proto je pěkně zahrají. Kdyby dokázal takto precizně a citlivě podat i samotnou zápletku (tj. mimo jiné bez zcestných lyrických odboček – viz scéna se symbolicky padajícím sněhem, zjevně umělým), stal by se patrně jedním z nejuznávanějších filmařů všech dob. Do té doby zůstane – napsáno sportovní terminologií, neb letos nás čeká fotbalové EURO – ve druhém, možná až třetím výkonnostním koši.

Na úroveň takového Franka Capry nebo Howarda Hawkse zkrátka úplně nemá. Ačkoliv úvodní scéna nemá k jejich dílům z 30. a 40. let po vizuální stránce zase až tak daleko. Uvidíme v ní záběr z telenovely, kterou je doslova posedlá Joyina matka (díly si dokonce nahrává!), jíž De Nirova postava nazve „Netvorem z Černé laguny“, což je pro změnu svérázný odkaz na jedno z nejlepších děl roků padesátých. Ono vlastně vůbec po zhlédnutí Joy není marné se trochu zamyslet nad fenoménem nekonečných televizních seriálů, jejichž postavy se mnohdy pro sledující stávají „druhou rodinou“ (v některých případech prý dokonce první), protože i ony prožívají příběhy „ze života". Nic se ale nemá přehánět, jelikož pak se vám o takovém seriálu mohou zdát nepříjemné sny. Stejně tak svým způsobem fascinující je ten „obor“ zvaný teleshopping, přičemž vlastně docela zamrzí, že cameo tu nemá Horst Fuchs.

Joy je prostě dalším příjemným filmem Davida O. Russella, na který se z uvedených úhlů pohledu velmi dobře kouká, ale zase mu chybí určitý přesah, který by mu zajistil lepší hodnocení. Příběh Joy ani nedojme, ani neinspiruje. I když se musí nechat, že jakožto pohádka o ženě, která se nevzdala a postavila se silnějším jedincům, aby dosáhla svého vysněného cíle a záhy taky spravedlnosti, funguje výborně. Takže není divu, že všechno vypráví právě zbožňovaná babička (protože babičky v dětství pohádky vnoučatům vyprávějí snad nejčastěji), která sice nevypadá jako ta od Boženy Němcové, ale určitě by si s ní velice dobře rozuměla.

FOTO: CinemArt