Když byla Libby Dayová ještě malá, její matka a dvě ségry byla zavražděny! Otec s nimi v tu dobu už nebydlel. A bratr? Bratr byl na základě její výpovědi shledán vinným z tohoto činu, takže teď, více než čtvrt století poté, nadále sedí ve vězení. Ale skutečně tenkrát vraždil on? Všechno tomu nasvědčovalo. Vzhledem k jeho chování, spojenému s jakous takous zálibou v uctívání ďábla a možná i prznění malých holčiček, kamaráčoftům s pochybnými lidmi jako indiánským bookmakerem Treyem či zkaženou sousedovic dcerou Diondrou. Samozřejmě, že i Libby mezitím vyrostla … a vyspěla. Na onu děsivou událost se snaží zapomenout, ale dost dobře to nepůjde, protože ji kontaktuje jistý týpek z tzv. Vražedného klubu, kde se s dalšími členy snaží přijít na kloub některým již uzavřeným případům, které však stále vyvolávají určité pochybnosti.

Přestože sama autorka tentokrát nepsala scénář, udržují si Temné kouty podobnou atmosféru, která diváky neustále nechává v očekávání, co že se to bude dít dál. Přestože ani Zmizelou, ani Temné kouty nejde označit za dílo, které by bylo v jakémkoliv smyslu průkopnické, za sebe musím napsat, že se docela těším na další adaptaci knihy Gillian Flynn. Evidentně si totiž dává záležet i na detailech, na rozdíl od některých jiných spisovatelů (nechci jmenovat), kteří se pouštějí do tématu, o kterém slyšeli jen z doslechu. Navíc využívá pozoruhodných jevů, jako třeba právě toho Vražedného klubu. Sice se nemůžu zbavit dojmu, že jsem něco podobného už viděl jinde, ale pořád to není tak profláklé, jako kupříkladu obsah SMS zprávy uvedený přímo v obraze (viz Non-Stop, Šofér, Hodinový manžel, Raluca, …). Jen pro upřesnění, tady k němu naštěstí nedochází.

Stejně jako Úžasná Amy, i Libby potkává de facto jenom samé podivné, zkrachovalé existence, včetně svého vlastního otce, jenž se vždycky choval jako hovadu, tudíž jej raději oslovuje křestním jménem, byť sama taky není nositelkou těch nejlepších vlastností. Takovýto zdánlivě prvoplánový přístup se ne vždycky vyplácí, nicméně některé z těchto postav v Temných koutech dokáží překvapit. Taky hlavní hrdinka v podstatě projde zajímavou proměnou, když nejprve souhlasí se svou účastí pouze kvůli penězům, ale postupně se sama chce dobrat pravdy. Jestli proto, že si myslí, že až potom bude moci doopravdy začít znovu, protože se konečně dokáže od této neveselé události oprostit, nebo jestli za tím vězí něco jiného, to ve finále není až tak podstatné.  

Na rozdíl od hereckých představení, jimž vévodí Charlize Theron, tentokráte povětšinou netradičně v kšiltovce. Už od scény v prádelně, ve které se setká s Nicolasem Houltem (svým parťákem z Mad Maxe), budete vědět, že tuhle postavu se vyplatí sledovat, ačkoliv si zprvu také neodpustí ono tuctové zdráhání se, ale pak se svědomitě pouští do větších či menších překážek, jako hrdinka nějaké počítačové adventury, přičemž se současně v retrospektivách poodkrývá to, co se tehdy oné noci skutečně v jejich domě odehrálo. Rozhodně platí, že ženské role tu ční nad těmi mužskými, což dokazuje i Chloë Grace Moretz. Rarita, jež letos oslavila osmnáctiny, ale přístupných počinů má na kontě naprosté minimum. Kdyby roli Diondry hrála třeba Hailee Steinfeld nebo Lily Collins, asi by to bylo docela překvápko, i když by ji s největší pravděpodobností tak dobře nezvládli. Zato Chloë je evidentně ve svém živlu. Navíc by za nějakých třicet let mohla opravdu vypadat jako Andrea Roth, která v Temných koutech ztvárňuje její dospělou „verzi“.

Přesnou trefou bylo taky obsazení Drey De Matteo, jež coby vedlejší, ale důležitá Krissi Catesová pobývá ve striptýzovém klubu. Jakékoliv nahotě se ale režisér poměrně pečlivě vyhýbá, snad i proto, aby akorát odváděla pozornost. Ani násilné scény nejsou vyloženě explicitní. Přeci jen se týkají i malých dětí. Klíčovou úlohu pak obstarává Christina Hendricks, u jejíhož zoufalého činu film poprvé narazí. (Takový pochybný twist jsme si asi nezasloužili, avšak naštěstí tvoří jen polovinu rozuzlení.) Ačkoliv takové setkání Libby ve vězení s bratrem po mnoha letech také postrádá takové to zdravé napětí, mírně zneklidňující nejistotu a snad i příslovečné trapné chvíle ticha. Z tohoto pohledu je schůzka s otcem v jeho domovině na toxické skládce určitě působivější.

Temné kouty se v první řadě mohou opřít – vedle pěkných lokací – o charakterově zajímavé postavy, jejichž představitelky a představitelé jistě nepotřebovali dvakrát přemlouvat k tomu, aby ze sebe vydali to nejlepší. Proto je záhadou, že režisér si v závěru nepohlídal, aby jeho biják nepůsobil spíše dojmem televizní práce (přitom záběry á la Ghoul se předtím hodně povedly), a ještě více překvapuje, že coby scenárista má s matikou větší trable než já. Jinak ale k tomuto projektu přistoupil velice zodpovědně, takže celkový dojem zůstává kladný, přestože film nenabízí žádný přesah. Například v tom smyslu, že by vás přinutil zamyslet se důkladněji nad pojmem ‚obětavost‘ nebo nad fungováním justice.

FOTO: Bioscop