Na úvod je třeba upozornit, že tento film – na rozdíl od těch, o kterých půjde dále v tomto týdnu řeč – bude v rámci Febiofestu k vidění v Brně, Hradci Králové, Zlíně a Plzni. Pokud tedy v některém z uvedených měst bydlíte nebo to tam máte blízko a toto nezávislé americké drama vás třeba díky této recenzi zaujme, tady se můžete podívat, kdy bude kde ke zhlédnutí. Manglehorn Lock & Key. Tak zní název zámečnictví, ve kterém pracuje pan Manglehorn. Někteří by jej nazvali podivínem. Ti, kteří jej znají lépe, o něm však tvrdí, že se jedná o výjimečného muže, který možná dovede zázraky. V současné době však bydlí s jednou kočkou (tady myšleno tou čtyřnohou) v domě, před kterým je zaparkovaná loďka a ve kterém nachází se za kuchyňskou linkou tajemný pokoj, do kterého poměrně často chodívá.

Pan Manglehorn je nápomocen vždy, když je třeba něco otevřít. Kupříkladu auto, ve kterém se batole zabouchlo spolu s klíčema. Zároveň jej ale neustále pronásledují vzpomínky na ženu jménem Clara, která pro něj byla vším. Proto není schopen navázat hlubší vztah s úřednicí Dawn, které dokážou udělat obrovskou radost naprosto obyčejné věci. Kupříkladu se jen tak naložit do vany a sledovat, kterak odkapává z kohoutku voda. Se synem-podnikatelem si příliš nerozumí. Daleko více se přátelí se svým bývalým svěřencem Garym, který nedávno otevřel masážní salon (ovšem ne ledajaký) a který chce kouči pomoci, protože si ho váží, i když to tak nemusí vždycky vypadat.

Musím napsat, že jsem trochu váhal, jestli na tento počin vyrazit. Princ a pruďas byl sice fajn, nicméně Pineapple Express považuju za stupidní a zbytečný biják. Joe oproti tomu vypadal zajímavě, ale zatím jsem se k němu nedostal. David Gordon Green tedy určitě důvěru neměl, přestože jsem dva dny před Manglehornem viděl povedený Camp X-Ray, na kterém se podílel coby producent a který si přiblížíme v následujících dnech, tak jako Bránu a Úkryt. Co se Manglehorna týče, nakonec zvítězila účast Al Pacina, který na sebe díky svému hereckému projevu znovu neustále strhává pozornost. Výbornou studii představují z tohoto pohledu především scény, ve kterých mu sekunduje Harmony Korine, protože jejich herecké umění je jednoduše řečeno nesrovnatelné. Al Pacino ukazuje první ligu, zatímco Harmony Korine, byť má jeho účast opodstatnění v tom, že se jedná o nezávislé dílo (na tomto poli má nejen za velkou louží spoustu příznivců), by se měl určitě nadále věnovat spíše režii, protože takoví Spring Breakers (musím poupravit) jsou u mě stoprocentní.

Vzhledem k tomu, že se jde o nezávislý film, je na něm znát, že rozpočet byl velmi malý, přičemž představitel hlavní role si z něj jistě ukrojil největší podíl. Ovšem zaslouženě! Už jen způsob, jakým si povídá se zvířaty nebo ve scéně na zahradě se svým synem, dokazuje jeho jedinečné herecké kvality. Velmi pěkné jsou také jeho společné scény s Holly Hunter (Dawn), která mu nesměle přihrává. Filmu však dosti škodí některé velmi necitlivě a primitivně vyvedené postupy, např. prolínačky či opakování jedné repliky, což by mělo vyjadřovat neklidné rozpoložení, ovšem něco takového lze v současné době určitě vymyslet efektivnějším, působivějším a hlavně méně iritujícím způsobem.

Manglehorn je ale jinak překvapivě solidním filmem, který by si nepochybně zasloužil, aby nemusel putovat především po festivalech. Ale když holt v podstatě nemáte ani kloudný trailer, pak vám k uvedení do běžné distribuce kolikrát nedopomůže ani obsazení hvězdy toho největšího formátu. Zamrzí, protože si troufám tvrdit, že by rozhodně nemuselo být marné podívat se na pokračování. V samotném závěru se totiž dají věci rychle do pohybu a ten začarovaný kruh se přestane uzavírat. A to je to nejlepší, co se v příběhu pana Manglehorna mohlo udát. 

FOTO: febiofest.cz