Italka Gemma na vlastní oči viděla válku na Balkáně, která proběhla v první polovině předminulé dekády. Více než patnáct let poté přijíždí do Sarajeva znovu, doprovázená svým synem Pietrem, který se tam narodil. Vzpomíná na to, jak se tu kdysi zamilovala. Její vztah s fotografem Diegem byl, tak jako všechny ostatní, z počátku, velmi intenzivní a krásný, ale její neschopnost počít dítě mu začala čím dál tím méně prospívat. Na scéně se pak objevuje dívka Aska, která výrazným způsobem zamíchá kartami (ne doslova, jen obrazně řečeno).

Je sympatické, že některé evropské herečky, kterým se podařilo prorazit v Hollywoodu, neváhají a stále přijímají pracovní nabídky také na starém kontinentu s místními tvůrci. K takovým patří například Diane Kruger, Monica Bellucci, Famke Janssen … a také Penélope Cruz, která si v Příběhu mého syna zahrála tu nejhlavnější roli. Spolu s ní se tu objevuje Emile Hirsch. A právě oni budou patrně těmi důvody, proč tento film míří i do našich kin. Podobných totiž nepochybně vzniká ročně několik. Povětšinou využívají válku jako pozadí nějakého příběhu v čistě osobní rovině, přičemž někdy se vše protně více, jindy méně. Většinou záleží na rozpočtu či kreativitě tvůrců.

Větší množsví peněz by tomuto filmu z hlediska vyprávěného příběhu s největší pravděpodobností příliš nepomohlo, ale tvořivost jej bezpochyby mohla učinit výjimečnějším. Žádná se však nedostavuje. Zřejmě i proto, že režisér Sergio Castellitto má mnohem více zkušeností s hraním, než s režií či psaním scénářů. Jeho práce s herci má k dokonalosti poměrně daleko a schopnosti vyprávět příběh ještě dál. Ještě štěstí, že se v Příběhu mého syna pohybujeme pouze ve dvou časových rovinách, ačkoliv tady se zrovna nesrovnalosti nevyskytují.

Spíše jde o to, že ve filmu je několik docela zbytečných scén či replik/dialogů, které jen narušují divákovu pozornost, jen málo vypovídají o postavách (většinou jen to, co už dávno víme) a vyvolávají otázky typu: „O co tu, sakra, jde?“. Teprve v poslední třetině se pak začnou dít opravdu zajímavé věci, které ovšem kvůli těm předchozím dvěma nevyváženým nemají až takovou účinnost, jakou mít měly! Ale přesto vás přinutí upřeně sledovat dění na plátně. Předtím jako by režisér někdy pořádně nevěděl, co vlastně chce. To platí třeba pro scény, ve kterých pouze za hudebního doprovodu sledujeme hlavní postavy v nějaké velmi emotivní situaci. Kdyby to měli hrát někteří jiní, méně „ostřílení“ a zkušení herci (v podstatě kdokoliv z těch ostatních), než Penélope a Hirsch, nevím, nevím, jak by to vyznělo. I když je pravda, že tito dva v některých jiných momentech překvapivě taky klopýtnou (ne doslova, jen obrazně řečeno). Protože prostě na place nebyl prakticky nikdo, kdo by jim vysvětlil, co přesně mají dělat. Ale to už bych se opakoval.

Příběh mého syna zanechává rozporuplné pocity. Na jednu stranu by snad vypadal lépe v televizním formátu, ale na druhou se tu zdánlivě předvídatelnou vztahovou zápletku podaří poslat velmi nepředvídatelným směrem a o postavy a rozuzlení se pak jistě také budete skutečně zajímat. Stejně jako u romantického dramatu Nehýbej se (též s Penélope Cruz), i tentokrát natáčel režisér podle románu své manželky Margaret Mazzantini. Tehdy to však podle všeho dopadlo o dost lépe. Kdyby se v tomto případě adaptace ujal nějaký jiný, šikovnější tvůrce, troufám si tvrdit, že by se z Příběhu mého syna vyklubalo jedno z nejpříjemnějších letošních překvapení. Takhle se vám v souvislosti s tímto filmem více než samotný příběh později vybaví spíše některé pozoruhodné lokace, úryvek z Friga na mašině či představitelka Asky Saadet Aksoy.