Johana je mladá holka, která studuje střední školu a … píše si deník. Má dva kamarády, z nichž jeden asi hodně hulí a další ve filmu nemá až tolik prostoru, aby o něm bylo zapotřebí cokoliv napsat. Pak má samozřejmě i dvě kamarádky, z nichž jednu terorizuje její otec a druhá možná tak docela není, kým se zdá být. Johana kdysi chodila s dredatým týpkem, který ji ovšem podvedl, pročež skončila až ve „cvokhausu“. Později se objeví jiný dredatý týpek, se kterým začne také kamarádit. Její otec píše pro bulvár a maceška Sába je její učitelkou angličtiny. Do toho všeho ji ještě enormně zajímá, co se stalo před mnoha lety kdesi v Íránu.

Tento film vznikl podle stejnojmenného deníku jisté třiadvacetileté Johany Rubínové, který se stal bestsellerem. Dodejme, že když ho začala psát, bylo jí o šest méně. Pokud vám připadá (soudě podle názvu Můj VYSVLEČENEJ deník) jeho zfilmování jako vynikající nápad, pak rozhodně čtěte dál. Předně, film podle něho natočený nelze považovat čistě jen za holčičí záležitost. Ne snad ani tak kvůli několika mimořádně povedeným "univerzálním" hláškám, jako spíše díky zmíněné Veronice Kubařové v hlavní roli, protože ta v podstatě nesleze z plátna, což je v případě tohoto filmu jedině dobře, jak si rozebereme později.

Pokud už třeba jste po přečtení předchozího odstavce jednou nohou na cestě do kina, protože se vám velice zamlouvá kombinace jména Veroniky Kubařové se slovem VYSVLEČENÝ, pak raději stále ještě čtěte dál. Můj vysvlečenej deník totiž není vysvlečenej tím, že by se postavy neustále (třeba i bezdůvodně) svlékaly, ale vysvlečenej je tím „jak otevřeně s lehkou ironií a vtipem tenhle svůj dívčí a ženský život se vším všudy popisuje.“ Takže pozor! Neplést si pojmy s dojmy!

Možná, že vám uvedený obsah tohoto filmu připadá poněkud matoucí. V takovém případě je to správně, protože přesně takový je i film. Sledujeme v něm tři paralelní dějové linie: tu současnou, ve které hlavní hrdinka řeší věci, které řeší i ostatní děvčata v jejím věku (jako např. pomoc kamarádce). Pak tu, ve které byla hlavní hrdinka ve „cvokhausu“, přičemž to, co tam musela dělat, se do současné roviny výrazně nepromítne. A ta třetí směřuje ještě hlouběji do minulosti, ovšem promítá se i do současnosti a souvisí s detektivními (a matematickými) schopnosti hlavní hrdinky, které jí říkají, že jejím skutečným otcem by mohl být pán s perskými předky.

Je zajímavé, že všechno během expozice docela funguje. Až jsem si říkal: „Aha, tohle by mohlo být něco víc než jen tradičně lineární komedie.“ Jenže během konfrontace začíná být tato kombinace čím dál rušivější, takže jsem své původní stanovisko byl nucen změnit na: „Možná, že se tvůrci měli raději přeci jen soustředit na jednu dějovou linii (tu současnou).“ Předlohu jsem samozřejmě nečetl a číst snad ani nehodlám, ale připadá mi, že tvůrci chtěli vybrat jen ty nejzajímavější pasáže, a nějakým způsobem je „splácat“ dohromady.

Třeba by to i fungovalo, kdyby se některé scény přesunuly nebo vystřihly. Například proč se ve filmu v jeho závěrečné třetině najednou objevuje Johana a její učitel (viděli jsme je se líbat) v jakési restauraci spolu s jakýmsi nakladatelem/vydavatelem, který říká, že „nebudou dělat žádné rituální tance“, a deník vydají! Tato scéna je jen zbytečně zmatečná a příběhově zcela nepatřičná, protože o takovéto možnosti nebyla ve filmu do té doby vůbec zmínka. Navíc nám ukazuje, že ne všechno, co jsme viděli, bude pravda. Kdyby se tato scéna objevila až v samotném závěru, byla by mnohem smysluplnější. Pokud tím chtěli tvůrci ukázat/připomenout, že události pocházejí z deníku skutečné osoby, a že (a také jak) tento deník skutečně vyšel (což je poněkud kontraproduktivní, protože na film půjdou zřejmě především ti, kteří jej četli), měli celý film orámovat scénou, ve které si nakladatel/vydavatel nejprve začíná deník číst, a na konci se pak sejde s jeho autorkou, jestli teda vydat nebo ne.

Ještě, že ledacos zachraňuje ta Veronika Kubařová, protože hlavní hrdinka je v jejím podání za všech okolností stále sympatická, snad s jedinou výjimkou, kdy se ještě nějakou chvíli nechová k Sábě zrovna fér poté, co velice pomohla její kamarádce. Ale to je samozřejmě způsobeno především mladickou nerozvážností postavy, a nikoliv hereckým projevem její představitelky. Johaninu kamarádku si zahrála Berenika Kohoutová, a musím říci, že jsem opravdu zvědavý na to, jaký předvede výkon, až jednou nebude hrát svéhlavou, přidrzlou holku. Protože už prokázala, že tuhle polohu umí.

Z vedlejších postav ale vůbec nejvíce zaujala naprosto vynikající Petra Špalková v roli Sáby. V podstatě už od jejího prvního výstupu jsem se vždy těšil na ten další. Takže je jedině dobře, že ve druhé polovině filmu má ještě více prostoru. Její Sába přitom není nikterak výjimečná superhrdinka, ale naopak velmi „obyčejná“ žena-hospodyňka, jakých jsou u nás tisíce, a pokaždé dělá bezprostředně jen to, co jí v daný moment přijde správné. A jakožto učitelka angličtiny má opravdu kouzelný přízvuk, který tak trochu poukazuje na fakt, že někdy u nás (nejen) tento předmět učí lidé, kteří pro něj nemají dostatečnou kvalifikaci. Ale toto téma už nechme čistě zpravodajským serverům.

Můj vysvlečenej deník doplatil asi ze všeho nejvíce na to, že nad ním nedržel dohled nějaký zkušený dramaturg, popř. že s ním nevypomohl nějaký zkušený scenárista. Tedy zkušený, Kristián Suda má zkušeností na rozdávání, ale v případě některých filmů, které kontroloval z pozice dramaturga, jakoby se neodhodlal říci tvůrcům, že by bylo dobré scénář ještě více přepracovat. Takhle tu fakt nemáme nic jiného, než jen další film, který mohl být o dost lepší.