Je obyčejný den a v New Yorku si na jednom hřišti hraje skupinka dětí. Jsou mezi nimi i Zachary Cowan a Ethan Longstreet. Zanedlouho mezi nimi dojde k roztržce a první jmenovaný praští toho druhého ve vzteku klackem do obličeje. Rodiče napadeného Penelope (Jodie Foster) a Michael (John C. Reilly) to logicky nechtějí nechat jen tak, a proto pozvou Alana (Christoph Waltz) a Nancy (Kate Winslet), čili otce a matku útočníka, k sobě domů, aby si všechno jakožto vzdělaní a slušní lidé pokud možno v klidu vyříkali. Zdánlivě banální debata se postupně začne vyvíjet tak, jak bychom to u civilizovaných lidí určitě nečekali.

Když jsem kdysi dávno viděl film Interview se Stevem Buscemim a Siennou Miller, říkal jsem si, že by bylo skvělé, kdyby podobných filmů vznikalo více. Koncept „konverzačky“ mezi třemi, čtyřmi, nebo klidně i osmi špičkovými herci, pokud možno se odehrávající převážně v jedné jediné místnosti, navíc režírovaný schopným filmovým tvůrcem, je přece jen na filmovém plátně něčím téměř naprosto nevídaným. Tyto tři důležité body Bůh masakru splňuje. Režisér Roman Polanski se tedy rozhodl pro spolupráci s Jodie Foster, Christophem Waltzem a Kate Winslet, kteří všichni získali minimálně jednoho Oscara (první jmenovaná dokonce dva). Čtvrtý do party, John C. Reilly, má na kontě „pouze“ oscarovou nominaci. Ale stejně, ideální přístup pro film, kde ani tak nejde o děj jako o herecké výkony.

Jenže zatímco Kate a Christophovi už na začátku uvěříte, že by klidně mohli být manželé, Jodie a John se k sobě příliš nehodí. Naštěstí se to při sledování filmu neukáže být velkou překážkou, protože nutí diváky spíše se soustředit na dialogy a postupně se měnící stavy a vybarvující se charaktery hlavních postav. Alan je právník velké společnosti, a tak má neustále přilepený k uchu mobilní telefon. Nancy je zaneprázdněná makléřka, a proto tak trochu zanedbává svého syna. Penelope je knihovnice a velmi se zajímá o situaci v Africe. A Michael pracuje jako prodavač domácích potřeb, jenž si občas rád zapálí doutník a napije se whiskey. Každý z nich má tedy nějakou Achillovu patu, což zapříčiní několik vtipných/dramatických momentů.

Jak už bylo naznačeno, celý film se odehrává v jedné jediné místnosti, kterou představuje obývák Longstreetových. Jen na několik málo okamžiků se podíváme do koupelny, na chodbu, do kuchyně, do dalšího pokoje, a samozřejmě během úvodních (abychom viděli klíčový incident) a závěrečných (nebudeme prozrazovat proč  ) titulků zamíříme na hřiště. Ale konfrontace probíhá právě v obývacím pokoji, který tvoří hlavní kulisu. A ještě ke všemu v reálném čase. Díky tomu, a také díky uzavřenému prostoru můžeme nerušeně sledovat odkrývající se charaktery jednotlivých postav. Problém tkví v tom, že Bůh masakru trvá pouhých 79 minut, tudíž tak docela nelze uvěřit tomu, že by se lidé tak rychle vzájemně poštvávali jeden proti druhému, nebo naopak hned s někým zase sympatizovali, a že by před cizími osobami takto ukázali svou odvrácenou agresivní tvář, která může, ale nemusí ukazovat jejich skutečný charakter.

Někde jsem četl, že Roman Polanski natáčel film Bůh masakru v době, kdy měl ve Švýcarsku nařízené domácí vězení. Což by bylo hodně zajímavé. Něco jako „Co udělá ‚obyčejný‘ člověk, když má domácí vězení? Kouká se na filmy. A co udělá filmový režisér, když má domácí vězení? Natočí film.“ Že by tedy skutečně natáčel ve svém domě a scény na hřišti režíroval z okna? Ne, kdepak. Film vznikl půl roku poté, co byl režisér z domácího vězení propuštěn. Ale přestože se příběh odehrává v New Yorku, natáčel se v Paříži, protože v USA by Polanskiho zatkli.

Film Bůh masakru ani nevznikl podle původního námětu. Inspirací se mu stala divadelní hra francouzské dramatičky Yasmine Rezaové. A že jde o dílo původně napsané pro „prkna, která znamenají svět“, je po celou dobu velmi dobře znatelné. Kamera zůstává spíše statická, velikosti záběrů odpovídají tomu, na co by se asi nejvíce v daný moment soustředil i divák v divadle (z tohoto pohledu se zfilmovávání divadelních her jeví jako výborný nápad, protože ve filmu máme různé velikosti záběrů, kdežto když sedíte v divadle v x-té řadě, sotva uvidíte třeba obličejový výraz herců/hereček, čímž jste pak ochuzeni o emotivní momenty), a možná i proto, že se nechala unést tou komorní atmosférou jedné „scény“, Jodie Foster ve vypjatějších situacích nepatrně přehrává, což je jev typičtější spíše pro divadelní herce/herečky. A Christoph Waltz místy působí dojmem, jakoby se trochu nudil. Inu, asi ho také baví film mnohem více než divadlo.

Bůh masakru sliboval nevšední filmový zážitek, spojený s diváckou radostí ze sledování hereckých koncertů. Scénář se ale ubírá jiným směrem, než by bylo zapotřebí k tomu, aby film splnil to, co se od něj očekávalo. Přitom téma bylo poměrně nosné, ale postavy od něj často odbíhají úplně k něčemu jinému. Z takovéhoto konceptu šlo rozhodně vytěžit více. Vzpomeňte třeba na fascinující klasiku 12 rozhněvaných mužů (převážně jedna místnost v reálném čase) či strhující Telefonní budku (sice ne v místnosti, ale pořád převážně na jednom místě a v reálném čase). Pokud někdo z hlavní čtveřice patří k vašim oblíbencům či oblíbenkyním a máte rádi divadlo, určitě se na film běžte podívat. Pokud někdo z hlavní čtveřice patří k vašim oblíbencům či oblíbenkyním, ale divadlo rádi nemáte, stejně si film nenechejte ujít, protože jinak byste byli sami proti sobě. Pokud nikdo z hlavní čtveřice nepatří k vašim oblíbencům či oblíbenkyním, ale máte rádi divadlo, počkejte si, až Bůh masakru poběží právě tam a kupte si lístek do první řady. Pokud nikdo z hlavní čtveřice nepatří k vašim oblíbencům či oblíbenkyním, a nemáte rádi ani divadlo, vyrazte do kina na nějakou komiksovou adaptaci nebo nějaký ryze akční nářez ve stylu Zběsilého útěku, Mission: Impossible či Rychle a zběsile protože tam v titulcích tato jména s největší pravděpodobností nespatříte, a scény se tam budou odehrávat jen takové, jaké by se daly na divadle jen stěží realizovat.