Nejprve si opět tradičně připomeňme děj. Dva přátelé přijíždějí z křižáckých výprav domů, ale po příjezdu si možná uvědomí, že bojovat proti pohanům nebylo až tak nebezpečné. Vypukl mor, z čehož je obviněna dívka, kterou všichni považují za čarodějnici. Cestuje proto do opatství, kde bude souzena. Přičemž ji doprovází i dva zmínění dezertující rytíři. Ovšem cestou číhají všemožné tajemné síly, které vystaví hlavní postavy nezáviděníhodným situacím a ohrozí slib spravedlivého soudu.

Přirovnávat atmosféru filmu Hon na čarodějnice ke Jménu růže je stejně troufalé jako tvrdit, že film Ve jménu krále je lepší než Král Artuš. Svou atmosférou a maskami má film nepochybně blíže k Van Helsingovi a třetímu Underworldu. Akorát že tento díl s podtitulem Vzpoura Lycanů je ještě temnější, a představu o středověku proto splňuje více, protože tohle období určitě nebylo ideální. Nejen kvůli moru, ale také proto, že kdekoho obvinili z čarodějnictví. V této fantasy ale čarodějnice vypadají spíše jako zombie a rozhodně je spíše upalovali než věšeli a topili, jak ukazuje tento film ve své úvodní scéně, která ale paradoxně stejně patří k nejlepším. Tvůrci patrně neviděli ani horor Stáhni mě do pekla, ani Robina Hooda: Krále zbojníků, ani Kletbu bratří Grimmů, ani Hvězdný prach. V těchto filmech jsou tyto většinou záporné bytosti zobrazeny přesně tak, jak si je asi většina z nás představuje. Protože rozhodně nevypadají, jako by si „odskočily" z filmů George A. Romera, který shodou okolností kdysi dávno natočil film se stejným názvem.

Tvůrci hodně využívají časových zkratek, takže například křížové výpravy jdou pěkně rychle za sebou. Během malé chvilky se tak ocitneme v bitvách, probíhajících snad ve všech ročních obdobích. Když ale hlavní hrdina zabije ženu, uvědomí si, že sloužit církvi asi není správné a vydá se domů. Opět se okamžitě přesuneme na pobřeží Anglie, a odtamtud hned do jednoho z měst. Tento styl má ale velkou výhodu, a sice, že děj díky němu svižně ubíhá, což je pro tento film jedině dobře.

Herci zjevně neudělali pro film maximum. Nicolas Cage jakoby si šetřil další povedené představení na některý ze svých dalších filmů, přitom právě tady měl možnost zazářit, protože ostatní herci nemají tolik zkušeností. Ale jakoby nebyl pro tento projekt dostatečně nadšený. Obsadit Rona Perlmana do role Felsona byl další omyl, protože jako rytíř opravdu nevypadá. Claire Foy je stále ještě začínající herečkou a ve filmu Hon na čarodějnice stráví většinu času v kleci. Přesto podala svou roli tak, že do jisté chvíle opravdu netušíte, jestli je nebo není čarodějnice. Jediná postava, do které tvůrci obsadili správného herce, je kněz Debelzaq v podání Stephena Campbella Moorea, jehož téměř neustálý naivní výraz ve tváři přidává této roli na věrohodnosti. Pokud jste se někde dočetli, že ve filmu hraje také Christopher Lee, tak vězte, že je tam dohromady tak tři minuty a ještě ho asi ani nepoznáte.

Za zmínku určitě stojí scéna, kdy hlavní hrdinové převážejí vůz s čarodějnicí přes polorozpadlý most nad hlubokou propastí. Výborný střih a gradující hudba nechává diváka v nejistotě do poslední chvíle. Právě v této scéně se nejvíce ukázalo umění lidí ze společnosti UPP, protože je celá natáčená ve studiu před greenscreenem. Stejně tak je účinná přeměna vlků v ještě agresivnější bestie ve scéně, která následuje. Nutno dodat, že jsou digitální, protože tuto scénu nebylo možné natočit s cvičenými zvířaty. UPP (Universal Production Partners) nám dělají ve světě filmu skutečně výbornou reklamu, a to je dobře.

Hon na čarodějnice je spíše taková pohádka pro odrostlejší diváky, která ani nenadchne, ani neurazí. Čeká na nás několik překvapivých tahů, které nutí ke zbystření pozornosti, ale na druhou stranu ve finále jakoby scenárista Bragi F. Schut nevěděl, jak uzavřít to, co do té doby napsal. Premiéra byla několikrát odsunuta, což vždycky přidá na atraktivitě daného filmu, od kterého se pak hodně očekává. Hon na čarodějnice toho ale určitě nabízí méně, než bychom si přáli.