Tak tohle hodně bolelo. Pověst o nadané Romce, která hraje na housle tak překrásně, že se dostane až na panský dvůr, je jedna věc. Druhou je ale způsob, jakým je tenhle příběh podaný. A to se krutě, ale opravdu krutě nepovedlo. Větší kýč by člověk musel hledat hodně dlouho.
Žila byla kdysi v 18. století jedna malá holka, která společně se všemi svými příbuznými kočovala po Rakousku-Uhersku. Nikde je sice neměli moc rádi, ale hudbu, kterou její otec a bratrové hrávali, si s chutí poslechli. Malá Cinka (Anna Giorgobiani) chtěla taky hrát a tak brala potají svému tatíkovi housle a trénovala tajně ve chvíli, kdy nemusela stát u plotny či krádežemi obstarávat rodině jídlo. V romské komunitě 18. století byly úlohy pevně dané – chlapi hrají, případně dělají něco jiného pro obstarávání peněz, a ženy dělají zbytek. Bez diskusí. O tom, že Cinka umí pěkně hrát se přesvědčil i šlechtic Lányi (Martin Huba), který si ji vzal pod ochranná křídla. Nebylo jí to ale nic platné – podle pravidel ji prodali do manželství. Jediným způsobem, jak se z manželství vykoupit, je nechat se vrátit (něco jako reklamace) po roce kvůli tomu, že nemůže mít děti. Jenže za plnou cenu. A tak si Cinka Panna v přestrojení v hospodách na své vyplacení musí vydělat…
První, co diváka napadne při sledování nového snímku Dušana Rapoše, je – sakra, to je ale černobílý schematický kýč. Bohužel, je to pravda. Některé charaktery postav nejsou rozvinuté vůbec a další zůstávají ploché jako hrudník Keiry Knightley. Příběh je inspirovaný skutečnou postavou – první cikánskou ženou, která se stala primáškou. Takže v podstatě pohádka o krásné dívce, která svými schopnostmi a odhodláním uspět tam, kde jí to není souzeno, vítězí nad všemi příkořími. Hmmm.
Cinka Panna má v sobě zabudovaná snad všechna možná klišé, na která se jen
dá vzpomenout. Nevím, do jaké míry je Rapoš s naplněním svého záměru „vzbudit v Romech dávný vzor a probudit v nich chuť poprat se s osudem“ spokojený. Dvouhodinová podívaná ale místy diváka děsí svou naivitou a ve chvílích dlouhých záběrů na panenskou přírodu, v níž se nechutně kýčovitě prohání koně s vlající hřívou, se téměř otevírá kudla v kapse. Nebo lépe – v tu chvíli se člověk diví a směje tomu, zda to bylo opravdu myšleno vážně. Snaha o symboliku a umění je tak naprosto nevhodná, směšná a nepodařená a ani emancipační téma se tak nemá šanci rozvinout (o tanečku knížat na cikánskou hudbu ani nemluvě).
Ostatně od tohoto filmu se v podstatě asi ani moc nečekalo. Rapoš rozhodně není režisér, od kterého bychom mohli očekávat nějaké převratné či dokonce světoborné dílo. Po třetí Fontáně pro Zuzanu už vůbec ne. To, co natočil, ale překonalo i většinu pesimistických očekávání.
Přemýšlím, co bych pochválila… Snad jen hudbu (kromě titulní písně Karla Gotta!!!). I když i ta se dost často točila jen okolo dvou tří jednoduchých motivů. Tak nevím, pak zbývá už asi jen příroda, ve které se Cinka Panna natáčela. Ta byla fakt pěkná...
