Malý Benjamin (Brad Pitt) se sice narodil ve slavný den, kdy skončila první světový válka, ale má tak trochu problém. Během porodu mu umřela maminka a tatínek se při pohledu na něj zhnusil a zbavil se ho. Malý Benjamin totiž nevypadá tak úplně jako běžné miminko – kromě toho, že trpí artritidou, lámavostí kostí, stařeckou demencí a já nevím, čím dalším, má taky svraštělé tělo plné vrásek. To naštěstí nevadí pečovatelce v domově důchodců Dorothy (Faune A. Chambers), která nemůže mít děti, a proto se ho ujme.

Benjamin roste a mládne, z dědy vozíčkáře se učí první krůčky a stále se potkává s vnučkou jedné z obyvatelek domova – s Daisy (Cate Blanchett), která jediná (kromě matky) ho bere takového, jaký je. Poté se starý mladý kluk osamostatní, začne pracovat na palubě lodi, na které poté slouží i během 2. světové války, potkává nové lidi, poznává nové věci včetně prostitutek, ale i prvních lásek. Stále ale přitom myslí na Daisy. Do nějakých sedmatřiceti se však z různých důvodů míjejí a nemohou k sobě najít cestu. Až ve chvíli, kdy oba jsou vizuálně tak stejně staří, se to podaří… na pár let…

Příběh podivného chlapce je vyprávěný retrospektivně a je zasazený do rámce sestávajícího z toho, že Daisy umírá v nemocnici a prosí svou dceru, aby jí nahlas četla deník, který si schovávala nečtený do této chvíle. Do toho všeho se na New Orleans, v němž se děj odehrává, řítí ničivý hurikán…

Tak trošku podivný příběh si pohrává s čase celkem příjemně a sympaticky. Tvůrci diváka provedou prakticky celým 20. stoletím prostřednictvím dvou pohledů – tím běžným a trošku zkresleným Benjaminovým. Jako příběh je Podivuhodný případ Benjamina Buttona ušitý režisérem Davidem Fincherem téměř bez jediné chybičky. Skoro dokonalý, mistrovský kousek ví, kam směřuje, čeho chce dosáhnout a podle počtu nominací, které sbírá, se mu to i daří. Po technické stránce není filmu co vytknout, snad až na místy příliš umělé omládnutí/zestárnutí hlavních představitelů (ne, sexy dvacátníka z Brada neudělají ani digitální triky :D). Všechna kolečka do sebe zapadají tak, jak mají a výsledný pocit zamyšlení se nad tím, jaké by to bylo, se také dostavuje. "forrestogumpovské" kouzlo tu ale trochu chybí. Možná právě kvůli té přehnané snaze o dokonalost…

Přesto všechno ale není pochyb o tom, že herci byli vybráni perfektně. Upřímně se přiznávám, že nemám příliš ráda Brada Pitta, ale to, co tady předvádí, mě opravdu mile překvapilo a před jeho a Blanchettiným výkonem smekám (Oscara by si asi zasloužil). Podařilo se jim mimo jiné vytvořit to správné napětí mezi Benjaminem a Daisy, ale hlavně – coby pár funguji (jak ostatně ukázali  již v Babelu). 

Podivuhodný případ je sentimentální rozjímání, které by se vešlo do poloviční stopáže a někdy balancuje na hranici citového vydírání diváků. Mně osobně třeba vadilo zbytečné zasazení rámcového děje do nemocnice, kterou musí evakuovat před ničivým hurikánem. Dojemnost a síla příběhu by fungovala naprosto stejně i v případě, že by Daisy umírala kdykoli jindy. Přesto však má snímek něco, co diváka ohromí, zaujme a donutí ho se alespoň na chviličku zamyslet. Za to se sice Oscary nerozdávají, ale to je přece u filmů důležitější než nějaká soška, ne?