Někdo jednoduše má schopnost udělat z divadla film, někdo ne. A Kennethu Branaghovi jako režisérovo se to s remakem Slídila zrovna dvakrát nepovedlo. Možná ale spíš producenti (mimo jiné Simon Halon a Jude Law) měli jen velké oči, když se domnívali, že hru Anthonyho Shaffera a cenami (včetně čtyř nominací na plešouna) ověnčený film lze představit v novém, moderním kabátě…

Příběh starého, bohatého spisovatele (Michael Caine) a nezaměstnaného herce (Jude Law), který přišel boháči sdělit, že má poměr s jeho manželkou a že by tedy bylo nejlepší, kdyby se s ní po letech rozvedl, spouští nečekanou a ne vždy logickou hru kdo s koho. Chceš mou ženu? Vloupej se mi do baráku. Trochu divná podmínka, ale konec konců, proč ne. Jenže to je jen začátek trumfování se.

Slídil je vlastně hra dvou herců, kteří si naprosto vystačí. Další, a někdy mnohem důležitější úlohu plní dům, ve kterém se příběh odehrává. Barevný, ultramoderní barák plný nejrůznějších "hejbátek", strojků a sci-fi blbůstek působí jak z nějakého fascinujícího snu. Nebo také noční můry.

Caine si zahrál už v původním Slídilovi, jenže tentokrát se vrátil v opačné roli. S Lawem se stejně jako jejich postavy trumfují a hecují k lepším výkonům (i když popravdě, Jude Law nejednou dost protivně přehrával). Ale nějak to nestačí. Celou dobu jsem při sledování z filmu cítila odtažitost, chlad a unylou atmosféru, která mě až na pár zvratů nechávala naprosto netknutou a chvílemi mě opravdu dost nudila. A to proti konverzačním filmům vůbec nic nemám...

Stále jsem si představovala, jak skvěle by Slídil vypadal na tom divadelním jevišti, pro které byl napsán – i klidně s těmito kulisami a oběma herci. Byla by to jistě výborná podívaná, na kterou bych s radostí zamířila. Ale plátno je přece jen něco jiného. Afektované divadelní herecké provedení se jednoduše do filmu nehodí a uměleckou výpovědní hodnotou to omluvit nelze. Slídil tedy zůstal stejně plochý, plytký a unylý jako prázdné projekční plátno…