Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street (zbytečně dlouhý název, nezdá se vám?) je snad jako stvořený pro tohle tvůrčí duo. Muzikál, jehož námět sahá až do poloviny 18. století, vznikl v roce 1979 z pera Stephena Sondheima, který stvořil nejen příběh, ale i uhrančivou, morbidní hudbu, která zní v uších ještě dlouho.

Vzhledem k tomu, že příběh byl primárně určen na divadelní prkna, nelze očekávat nic dějově složitého. Do ponurého ranního Londýna v mlze přijíždí loď, na níž stojí holič Sweeeney Todd, který se v písni svěřuje s bezprávím, jehož se mu dostalo. Měl krásnou ženu a malou dcerku, ale jeho manželka přitahovala i slizkého a úlisného soudce (Alan Rickman), který holiče odstranil z cesty tím, že ho poslal na doživotí do vzdáleného vězení. Po patnácti letech se mu povedlo utéct (jak a odkud si musí divák domyslet) a vrací se pro pomstu.

Jenže ouha, jeho dům je prázdný a žije v něm jen trochu extravagantní pekařka paní Lovett (Helena Bohnan Carter), co mu předloží ten „nejhorší masový bochánek v Londýně“ a vysvětlí, že jeho žena se otrávila poté, co ji soudce znásilnil. Ten pak, když nemohl mít matku, alespoň adoptoval Sweeneyho dceru Johannu. Po dlouhé expozici se konečně holič dostává ke svým břitvám a krvavá cesta pomsty, kterou rámuje bezpočet propáraných krků, může začít. Tragický příběh pak osvěžuje mladá láska mezi námořníkem a Johannou a praktická paní Lovett, které si marně představuje dokonale šťastný život po boku Sweeneho, který myslí jen na soudcovu krev.

I když se nejedná o příběh, který by za běžných okolností vystačil na dvě hodiny, Burtonovo (standardní) podání londýnských ulic zabalených do odstínů šedé a modré stále i po letech okouzluje. Dekadencí nabité uličky, ze kterých jako by někdo zmizíkem odstranil veškerou barvu, a bílé, kruhy pod očima podmalované postavy v úžasných kostýmech dokreslují temnou atmosféru.

Písně, krásné a hrůzné zároveň, perfektně hýbou dějem (tak co jim ostatně zbývá, když mluveného slova je jen asi třicet vět). Jsou plné disharmonie, protikladů, mají zajímavé texty a soundtrack opravdu stojí za to. Ano, pravda je, že Deppy nezpívá zrovna jako slavík, ale na herce podává relativně slušný pěvecký výkon a v duetech (které převažují) se tento drobný nedostatek na jeho oscarovém výkonu lehce přeslechne. Z ponurého hudby se občas vylíhne rozverná písnička, ač kontrastující s krvavým pozadím. Přestože ze scény, kdy Sweeney získává své břitvy běhá mráz po zádech, mnohem zajímavější (i co se týče hudby) je jediný okamžik, kdy holiče a pekařku pojí něco společného – když tančí se valčík se sekáčkem na maso a plánují způsob zbavování se mrtvol. Zpestřením je i snová vize o šťastném životě (i když nevím, jestli bych po takové odpovědi nedala ženichovi kopačky přímo před oltářem…), která ale nic nemění na blížícím se nevyhnutelném, krví zalitém finále.

Klobouk dolů: i přes pár opravdu droboulinkých zakolísání (možná trochu dlouhý úvod) a dokola se opakující atmosféru Burtonových filmů, se Sweeney Todd stane srdcovou záležitostí. Budete sedět, ohromeně koukat na londýnské ulice, sledovat taneční kreace při pečení bochánků, výborné herecké výkony a užívat si tenhle mírně úchylný muzikál, který šlape jako krví promazaný stroj.

P.S. Kdo nemá rád Tima Burtona, Johnnyho Deppa nebo muzikály, si může za každou neoblíbenou položku odečíst jednu hvězdičku z hodnocení. Ale nemusí:-)