P.S. Miluji tě je tak odvážným krokem na poli amerického romantické komedie (v zásadě se film tomuto žánru skutečně nejvíce blíží), že se tomu skoro ani nechce věřit. Nejenže tvůrci po deseti minutách jednoho z páru nechají umřít, ale dokonce se ani nedočkáme počáteční idylky, díky které by vznikl chuťový ocas dokonalého páru, jehož existence byla "přerušena zlým osudem". Postavy se na začátku naopak dost ostře pohádají a to takovým tím typickým způsobem, kdy na sebe dva štěkají kvůli naprosté blbosti (nikdy jsem nepochopil, proč se tací lidé dávají vůbec dohromady:) A pak přijdou slzy, velká zdobená urna, zpívající kněz, pan Jameson (ano, ten tekutý), deprese… a dopis.

Nejsem si jistý, jestli bych se odvážil k podobnému post-morten vztahovému twistu, každopádně si zemřelý (Gerard Butler) připravil pro svou milovanou ženu (Hilary Swank) sérií dopisů, kterými ji hodlá provést jejich vztahem a umožnit jí jít dál. Zřejmě by se našlo hodně psychoanalytiků, kteří by to nepovažovali za nejlepší nápad, ve scenáristických rukách to nicméně působí svěže a promyšleně. Každá zastávka má své logické opodstatnění a stejnou měrou připomíná hrdince lásku k manželovi, jako potřebu znovu začít žít. Lidé přicházejí a odcházejí, kamarádky se vdávají a otěhotňují a na naši hrdinku zbývá kalich hořkosti, že je třeba skutečně začít znovu, protože ten irský blázen již zpívá na jiném póidu. A to že byl tak úžasný, přece ještě neznamená, že neexistují na téhle životní trase další zastávky.

Hudba je přesně vybraná a namísto laciných podbízivých tónů pracuje především s textem, Hilary Swank je v hlavní roli vynikající (skutečně patří k nejlepším herečkám současnosti), Gerard Butler sympatický i bez vousů (i když je fakt, že asi každá role už bude "jen ta další po Leonidasovi z 300"), potěší "přátelská" Lisa Kudrow v roli blízké kamarádky (na které je citelně vidět, že jí už není dvacet) a sympaťák každým coulem Jeffrey Dean Morgan si s přehledem získá srdce (nejen) dámského publika.

Tvůrci míchají velké pravdy s citem, lehce přepínají se slz do smíchu a vůbec se jim po celou dobu daří držet pachuť skutečného života, i když na hollywoodském celuloidu. Tady někdo zkrátka věděl, co dělá a o čem vypráví. Postavy nejsou černobílé, dějové kličky nejsou úplně standardní (za jeden "sourozenecký" polibek jsem měl chuť skoro zatleskat), tady se prostě nejde po vyšlapaných cestičkách a o to lépe se na to dívá. Svým finále se sice snímek ani omylem neblíží klasickým romantikám (takže na nějaké ocicmávání v přítmí sálu zapomeňte:), ale právě o to je nakonec snímek působivější. Proč končit příběh nucenou pohádkou, když můžeme na život jen tak laškovně pomrknout.

… a pokud si tak říkáte, jestli mi něco lezlo hodně na nervy, pak to byl zaprvé fakt, že Irové v tomhle filmu nosí víc šperků než jejich ženy a za druhé to, že dvě postavy příběhu (blonďatá sestra a nápadník z baru) jsou nejen nesympatické, ale i vizuálně dost odpudivě stylizované. Ale to jsou spíše takové drobnější výtky, které na dobrém pocitu z celku nic nemění.