Každý film Michaela Moora vyvolává protichůdné reakce. Většina v něm vidí ztělesnění boje za vlastní názor a svobodu slova, ale najdou se i černé ovce poukazující na cílenou manipulaci nejen s fakty ale i samotným divákem.

Moore se i v Sicku objevuje před kamerou a jako vždy se stylizuje do role lehce natvrdlého amerického buráka, který se potuluje kolem a klade spoustu naivních otázek. Humorné scénky často střídá s až patetickými výstupy, které mají umocnit intenzitu jeho sdělení. V tomto případě odhalit cynickou politiku pojišťoven a vlády vůči běžným občanům. Opět se neohroženě pouští do těch nejšílenějších podniků, aby vyvolal konfrontaci a určitě ne mimoděk taky stvořil úchvatně vypointované scénky pro svůj film.

Po filmařské stránce Sicko představuje stále stejného Moora oplývajícího filmařskou obratností, až antidokumentarististickým stylem vyprávění a rychlým tempem. Jenomže nic není zadarmo, a tak je větší filmovosti docíleno nadsazením některých fakt a gradováním příběhů za každou cenu. Zejména poslední půlhodina by mohla být zaměněná s parodií televizní dramat, kde všichni nakonec najdou přeci jen kus staré dobré lidské solidarity a pak se všichni obejmou a popláčou.

Sicko patří k nové progresívní vlně dokumentárních snímků, které jsou rovnocenými partnery klasických celovečerních, využívají moderních prvků a jejich tvůrci se v nich nebojí vyjít na trh i se svou vlastní kůží. Nelze je ale brát jako úplně objektivní zhodnocení situace (u nás např. Český sen).

Moore je bytostný idealista a agitátor, když se ale zvládnete nad tuto jeho nepříliš pěknou vlastnost povznést, dostanete možnost zhlédnout velice kvalitní a vtipný film.