Bohužel ho nestačí sepsat, protože nedaleko jejího domova do jejich auta narazí náklaďák a mladá dívka je na místě mrtvá. Alex, i když ji znal jen pár hodin a nehodu nezpůsobil, cítí výčitky a touží se osobně omluvit její matce Lindě, kterou bravurně ztvárnila Sigourney Weaver. Když Alex zaklepe na dveře Lindina domu, nestačí se divit, když mu otevře žena, které jako by se vůbec nedotklo, že se před pár hodinami dozvěděla, že jí zemřela dcera. Zdá se, že daleko větší starosti jí dělá to, zda Alexovo mokré oblečení nezašpiní koberec a kdo vynese v úterý smetí, když je Vivienne mrtvá. Větší pozornost než jeho přítomnosti pak věnuje svítícím hračkám, které pro ni dcera koupila těsně před smrtí. Že by cynismus, či důsledek tragické zprávy? Ale kdeže, pravým důvodem je autismus. Poté, co mu Linda sebere oblečení s tím, že ho vysuší, musí v domě chtě nechtě přespat.

O ženině nemoci se dozví druhý den ráno, kdy potká její okouzlující sousedku Maggie (Carrie-Anne Moss), nymfomanku, která neztrácí čas a hned navečer ho pozve k sobě domů. Ve městě se Alex zdrží až do pohřbu, který pomáhá organizovat za Vivienninu matku. Během těch pár dní lépe poznává Lindino chování, zvyky a ta ho za to každou chvíli překvapuje novými a nepředvídatelnými situacemi a změnami nálad. Od posedlosti sněhem přes venkovní skákání v pyžamu na trampolíně až po rozhovor typu: „Přes všechny odlišnosti nám to tady spolu docela klape, nemyslíte?" „Jděte se psem, už vás nechci nikdy vidět!" Zvláště dojemná je pak jejich hra s vymyšlenými slovy.

Alex tu tak na malém městečku pozná nejen ostatní lidi, ale i sám sebe a to, že nikdy není pozdě na to se změnit. A někdy k tomu stačí jen málo.

Psychologické drama režiséra Marca Evanse, které nese název podle Lindiny obliby sněhové nadílky je mimořádně dobře napsaná a natočená sonda do nitra hlavních postav. Pomalu se setkáváme s motivacemi jejich chování, nic tu není tak jednoduché, jak by se zdálo být. Soužití dvou naprosto odlišných osob - muže s výčitkami a ženou s duševní nemocí - ve snímku díky oběma hlavním představitelům bere za srdce.

Sigourney Weaver tu předvádí úžasný výkon srovnatelný téměř s Hoffmanovým Rain Manem. Její neupravená Linda pohybující se stále v pyžamu a uklízející pečlivě každý drobeček je naprosto dokonalá. Když vidíte tu radost, která se jí objevuje v očích, když skáče na trampolíně nebo si hraje se „svítíčky", pochopíte, že do téhle role musela dát mnoho a že jí naprosto propadla.

Záliba ve skákání na trampolíně a podobné činnosti navíc vycházejí ze skutečného chování jedné anglické autistické ženy, se kterou Weaver strávila mnoho času, aby lépe pochopila, jak se tito lidé projevují. Pokud ještě někomu leží v žaludku, že herečka nemá s touto nemocí nic společného, pak věřte, že sama debutující scenáristka Angela Pell má obdobně postiženého syna a při psaní tak vycházela z vlastní zkušenosti.

Rickmanova postava se ve Sněhovém dortu dojemně střetává s novým světem, který je jiný nejen proto, že strávil nějaký ten rok za mřížemi, ale i proto, že se vše odehrává na malém městečku, kde „když kýchnete, hned to jde někdo oznámit". V jeho podání je Alex charismatický starší muž, který krůček po krůčku poznává ztracené city, od radosti z každého nového dne až po přátelství.

Trojici hlavních postav pak uzavírá Lindina sousedka Maggie alias Carrie-Anne Moss, která dokonce za její ztvárnění získala filmovou cenu Genie za ženskou vedlejší roli. Pro ženu, která se obloukem vyhýbá lásce je „Trinity" jako stvořená, je okouzlující a zároveň odtažitá, a tak trochu tajemná. Postava Maggie je však v příběhu dvou spřízněných duší velmi okrajová a její úděl skví pouze v tom, že zasmušilému Alexovi vrátí trochu sebevědomí.

Sněhový dort je obdivuhodný snímek, který vás dostane tématem, zpracováním i hudbou. Po odchodu z kina ho budete asi chvíli rozdýchávat, ale pokud toužíte po silném filmu, který ve vás něco zanechá, je právě tenhle ta správná volba. A i kdyby ve vás zanechal jen neodolatelnou chuť na sníh, stále to stojí za to.

Je jen škoda, že po naší vlasti putuje jen jedna jediná kopie...