Mezi padlé patří i první z Warholových Superstar Edie Sedgwicková. A právě o této múze newyorských umělců natočil George Hickenlooper film v angličtině trefně nazvaný Factory girl (v češtině tristně přejmenovaný na Warholku).

Film má klasický rámec biografie, začíná a končí v psychiatrické léčebně, kde „napravená“ Edie mluví o svých divokých letech. Děj postupuje chronologicky a představuje výtah z nejzásadnějších scén, jak ve vztahu Edie k Andymu, tak i k jejímu pádu do hlubin drogové závislosti. Film je okořeněný ukázkami z původních undergroundových snímků z Továrny, které pod Warholovým dohledem realizovali Morrisey s Malangou. Jsou přesnou rekonstrukcí těch původních, a tak mimoděk přivádějí na plátno opravdovou raritu, protože ty originální warholovské jsou nesehnatelné a promítají se pouze jednou za pár let v rámci artových festivalů. Závěrečné titulky jsou poté obohaceny fotografiemi “pravé“ Edie a rozhovory se všemi, kteří divoké období Továrny přežili.

Warholka působí stejně jako samotná Edie. Klouže po povrchu. Opájí se líbivými obrazy, buduje atmosféru pomocí tehdejších hitů a stylizovaných herců, ale dál už se dívat neobtěžuje. Scénáristé manipulují s událostmi a předkládají pouze určité situace. Není pravda, že by Edie zasáhla do Warholova života natolik významně, a že by ji Warhol nebo Quinn, ve skutečnosti Bob Dylan, který nedal právo použít své jméno, zahnali až na dno a poté opustili. Ediino charisma, jímž dokázala uhranout i gaye, onu směs nevinnosti, těkavosti a urputné touhy zalíbit se, se na plátno převést nepovedlo. Hrdinka je až příliš zobrazovaná jako křehká, naivní bytost vtažená do světa plného prohnaných lumpů, ovšem onu část její osobnosti, tu bohatou infantilní holčičku, v jejíž rodině se dědily různé psychické nemoci jak na běžícím páse, a která věděla, jak si užívat dlouho předtím, než se setkala s newyorskou bohémou, někam zahrabali.

Herecké výkony jsou v celku přijatelné. Všichni se snaží co nejvěrněji napodobit své předlohy, a tak se po plátně promenádují mladší převtělení dnes už ikon mainstreamové společnosti. Narozdíl od jiných biografických filmů ale žádný z herců nepřekračuje stín svého charakteru. Sienna Miller je hezoučká, ale křečovitá. Do opravdové Edie má daleko. Guy Pearce střihnul klasického Warhola, který ze všeho nejvíc připomene kreaci Davida Bowieho ve snímku Basquiat. Hayden Christensen v roli Quinna je hlavně hezká tvářička, umně stylizovaná do folkového písničkáře, ale tam podobnost končí.

Warholka tak působí jako pěkné pohyblivé obrázky. Kostýmy jsou povedené, výběr hudby příjemný. Čas strávený s Edie, děvčetem, které nic neumělo, a přesto se stalo slavným, je milý a uteče rychle, ale žádné filmové hody se nekonají. Snímek lehce poodhalí roucho Warholovo, ovšem do žádných analýz se nepouští. Otrocky kopíruje, nehledá, co se dělo pod povrchem. Z filmového hlediska Warholka plyne svižně a nemá téměř žádná hluchá místa, přesto by se tak zajímavé látce mělo příště věnovat víc pozornosti, pečlivosti a invence.