V jakémsi baru sledujeme tři osoby: ženu a muže asijského původu a bílého muže, kterého si nevšímají. Muž a žena, které nevidíme, se dohadují, v jakém vztahu spolu ti tři jsou. Následuje návrat v čase o čtyřiadvacet roků zpět do jihokorejského Soulu, kde jsou ti dospělí ještě dětmi. Na Young (ona) a Hae Sung se hodně kamarádí a už v tomto věku je patrně, že mezi nimi existuje prozřetelnost zvaná v korejštině In-Yun, neboli osudové spojení mezi dvěma lidmi, propojené minulými životy. Jenže ta dvanáctiletá holčička se bude stěhovat na severoamerický kontinent, kde si začne říkat Nora. Takové přesídlení nemusí ve vztahu dvou přátel nic znamenat, ale taky to může znamenat hodně.

Dvanáct roků poté využije Hae Sung internetu, aby dávnou kamarádku vypátral a znovu s ní navázal kontakt, jelikož není nejmenších pochybností o tom, že ji ve dvanácti začal milovat a nikdy nepřestal. Ona by si taky dala říct, jenže místo toho si nepochopitelně najde stupidní záminku pro přerušení komunikace. A na „stáži pro umělce“, jaká se koná kdesi na americkém venkově, potká Arthura, kterého si záhy vezme, přestože ledacos nasvědčuje tomu, že hodný Hae Sung jest její druhá polovička. To neznamená, že by její americký manžel nebyl hodný, protože v tomto počinu jsou všichni hodní a citliví. Jenom to skutečně působí, že si ho vzala, aby urychlila proces získání zelené karty. Teď se klidně může zase rozvést, jenže na to je až příliš neprozřetelná. Hodná, ale neprozřetelná.

Není překvapením, že autorka Celine Song vypráví minimalistickou formou. Takže Greta Lee a Teo Yoo předvádějí civilní herecké výkony. Dočkáme se scén složených z dlouhých záběrů, resp. dlouhého záběru. Nebývají výhradně statické, ačkoli nájezdy kamery jsou mnohdy tak pomalé, že si toho někteří možná ani nevšimnou. Příběh samozřejmě není nijak komplikovaný. A snad i proto by Minulým životům spíše slušela krátkometrážní stopáž, byť na Sundace, Berlinale a vlastně i v Karlových Varech byli jiného názoru. Přestože dojde na ten typický nešvar, kdy se postavy dostanou do situace, která maximálně vyžaduje, aby něco řekly, ale ony přesto mlčí. Jasně, v některých projektech víme, že jsou postavy schopné si říct spoustu věcí i beze slov (např. v některých snímcích od Wong Kar-Waie), jenže tohle fakt není ten případ.

 










 

Naopak to vypadá, že si po té pauze prostě nemají, co říct. To je dáno i tím, že pro ni se hlavní řečí stala angličtina, zatímco on ovládá jen korejštinu. Zároveň do značné míry odvykla zvyklostem své rodné země. Hlavně taky nutno si připomenout, že se kamarádili čtyřiadvacet roků zpátky, což je tak dávno, že už to skoro ani pravda není. Leckomu, komu je kolem těch pětatřiceti – zrovna jako postavám ve filmu, to může doopravdy připadat jako minulý život. Celine Song v podstatě zvěčnila svůj vlastní životní příběh, nicméně k tomu, lépe fungovaly časové rozestupy, by bývalo bylo zapotřebí o něco lepší expozice, resp. o něco lepší celkové dramaturgické struktury.  

Minulé životy nejsou tradičním romantickým filmem, ale rozhodně jsou filmem o lásce. A ta je, jak známo, nadčasovým, univerzálním tématem, na které se dá pohlížet z nejrůznějších úhlů pohledu a v těch tradičnějších si vždycky najde početnou cílovou skupinu (kino bylo totálně narvané). K lásce pochopitelně patří i žárlivost, což s sebou přináší několik mimořádně vtipných momentů, protože autorka ví, že to, o čem, tady vypráví, my povětšinou z vlastní zkušenosti známe. Kór když se pomalu každý v dětství kamarádil s někým, s kým se potkal třeba zase až po spoustě roků. A určitě každý si na někoho takového během promítání vzpomene a možná bude inspirován k tomu, aby se s ním/ní pak pokusil zkontaktovat. Tohle bude na působivě zakončených Minulých životech patrně to úplně nejpřínosnější.

FOTO: Aerofilms