Kdo by chtěl v životě někoho, jako je Charlie? Sám se na to ptá, přičemž odkazuje na svoji šířku, neboť dosáhnul hmotnosti 270 kilogramů. Jon Brower Minnoch byl coby historicky „nejmohutnější“ člověk na světě ještě více než jedenkrát tak těžký (635 kilogramů), ale teoreticky by si asi měli, o čem povídat, tak jako s matkou Gilberta Grapea. Charlie ztloustnul, protože tím zaháněl stres a trauma, podobně jako Marlon Brando, který ke konci života vážil okolo 150 kg. U hlavní postavy tohoto filmu, jehož název má dvojí význam, je uvedená hmotnost samozřejmě obří komplikací.

Neobejde se bez cizí pomoci, kterou obstarává především kamarádka Liz (pro změnu kuřačka), s jejímž bratrem se – kulantně řečeno – hodně kamarádil. Naštěstí je ošetřovatelka, což se v tomto případě pochopitelně hodí. Je trochu ostřejší povahy, takže chce dávat všechny do latě. Avšak ne pokaždé všichni udělají to, o co je žádá. Charlie totiž nemá zdravotní pojištění, takže se jeho svět smrsknul na byt, ve kterém ve státě Idaho žije. Za současného těžkotonážního stavu pro něj přestavuje veliké nebezpečí i obyčejné honění, nejen po něm zpravidla následuje sípání. K jídlu klidně spořádá celý kýbl masa, který by dozajista nasytil i hladového krokodýla. Pracuje jako učitel, přičemž má online kurzy, na kterých oproti studentům a studentkám jako jediný nezapíná webkameru. Se ženou Mary se rozvedl, ale protože stejně jako my ví, že každé další jídlo jej vlastně zabíjí (kór když baští de facto pouze smažené), rád by urovnal vztah se svou odcizenou dcerou Ellie.

 










 

Ta je právě v pubertálním věku a svým chování docela připomene Negasonic Teenage Warhead z Deadpoola, akorát tedy nemá žádné superschopnosti. Tedy, jak se to vezme – její názory nebo tři věty na papíře naznačují, že je možná geniální, avšak rozhodně na sobě musí zapracovat, aby veškeré nadání nepřišlo vniveč. S tím patrně souvisí její snaha o zesměšňování ostatních (pro ni méněcenných), kdy si vůbec neuvědomuje, že jim může zadělat na problémy nebo jí to je jedno nebo je prostě zlá, jak tvrdí Mary, ale Charlie s tím nesouhlasí. Cílem se pro ni stane pobožný chlapec z náboženského uskupení New Life, jenž ve své důvěřivosti sdělí téhle cizí holce svůj velice osobní příběh. Nicméně Charlie v každém vidí jen to dobré. A obecně si myslí, že lidé jsou úžasní.

Na začátku století/tisíciletí kariéra Mickeyho Rourkea hodně upadala. Vzkříšení přišlo u Roberta Rodrigueze. Ani ne tak díky Tenkrát v Mexiku jako s rolí Marva v Sin City. Naprosté zmrtvýchvstání dokonal Wrestler, za který byl nominovaný na Oscara a získal Zlatý glóbus, a ve kterém se taky chtěla hlavní postava usmířit se svou odcizenou dcerou. Patnáct roků poté Darren Aronofsky opět resuscituje kariéru herce, kterého leckteří po několika přehmatech už navždycky odepsali. Brandana Frasera vystřelila k celosvětové slávě famózní role Ricka O’Connella v ještě famóznějších dvou částech Mumie od Stephena Sommerse. Asi netřeba nijak zvlášť zdůrazňovat, že úloha ve Velrybě snad ani nemůže být vzdálenější.

 










 

Rozhodně nelze Charlieho podezřívat, že prostě nechce být sám. Opravdu to chce s Ellie urovnat, protože ji má evidentně hodně rád a mrzí ho, že ji kvůli svému poblouznění zanedbal. Charlie je hodný člověk, ale také je v některých ohledech docela popletený. Jeho představitel podává velmi procítěný výkon, při kterém za tloušťkou nic neschovává. Ale bude to stačit na Oscara? No, speciální padesátikilový oblek s chladícím systémem výrazně podpořila při této proměně práce maskérů. Tak jako u Garyho Oldmana v případě Nejtemnější hodiny, kde z toho soška byla. Dokonce na úkor rekordmana Daniela Day-Lewise.

Ve Velrybě se nedočkáme odpovědí na všechny otázky. Ostatně to samé platilo pro matku!, kde se režisér teprve utrhnul ze řetězu. Na rozdíl od Alejandra Gonzáleze Iñárritua (pod jeho vedením skončil pod oscarovým vrcholem při svém velkém comebacku Michael Keaton) jej nelze podezřívat, že prvoplánově a vlezle natáčel především proto, aby se dočkal prestižních ocenění. Velryba si však při snaze přesvědčit nás o tom, že se jedná o skutečné umění, vypomáhá zmínkami o Bílé velrybě a Hermanu Melvilleovi, resp. o eseji, která je zmiňuje a která má pro Charlieho nekonečný význam. K tomu přidejme mnohokrát viděný, přičemž leckde rovněž působivěji podaný sentiment a patos, při kterém si uvědomíme, že Charlieho handicapem klidně mohla být třeba jenom ošklivě zanícená zlomená noha.

 










 

Tvůrci znovu řeší pošramocené rodinné vztahy, takže se nedá tvrdit, že by chtěli upozornit na problém obezity, kterou trpí zvláště v USA v podstatě čím dál tím víc lidí. Místo toho se nostalgicky vzpomíná za přítomnosti bývalé manželky, kterou poutavě ztvárňuje někdejší tušitelka Samantha Morton. Neméně líbivý jest výkon Sadie Sink (Stranger Things), která vskutku ví, jak pracovat s kamerou. Obě zanechávají hlubší dojem, než nominovaná Hong Chau, ačkoli její figura si o nominaci přímo říkala, přestože ve druhé polovině překvapivě zrácí na zajímavosti. Na rozdíl od mojí myšlenky, že není nepravděpodobné, že skoro všechno, co ve Velrybě sledujeme, může být pouze výplodem Charlieho fantazie, který nadměrně zaměstnává hlavu, když nemůže optimálně používat tělo. Tomu napovídá jak postava toho pobožného klučiny, co mu zjevně učarovala Ellie, tak pizzaře, který má o svého zákazního enormní starost, jelikož ho nikdy neviděl a vždycky s ním komunikuje jenom přes zavřené dveře (Chalieho nikdy nevidíme, že by si pizzu objednával).

Velryba na první pohled de facto přesně splňuje požadavky na současnou korektnost, avšak nutno podotknout, že vychází z divadelní hry, kterou Aronofsky viděl už nějakých deset roků zpátky, a že autor, jenž se sám ujal i adaptace pro stříbrné plátno, do jisté míry reflektuje svoje vlastní bytí. Ušlechtilé snahy o vzájemné pochopení a vzájemné zachránění, tak jako potřeba zafilozofovat nad tím, že nikdo přece nedokáže nemít rád, se poněkud míjejí účinkem. Zrovna jako samotné finále, které nepřináší katarzi, nýbrž v jeden moment v jistém smyslu evokuje kupříkladu Přelet nad kukaččím hnízdem (recenze). V rámci příběhu má takový moment tady i tam svoje opodstatnění, akorát ve Velrybě je podaný dost tuctově a pateticky. Zřejmě také proto se nemůže stát Nejlepším filmem, jelikož přednost dostala desítka jiných, včetně tuplem přeceňovaných titulů Všechno, všude, najednou či Trojúhelník smutku (recenze).

FOTO: Aerofilms