POZOR NA MOŽNÉ SPOILERY!

Do psychiatrické léčebny přijíždí výtržník jménem McMurphy. Na rozdíl od některých jiných chovanců se tváří býti na první pohled úplně normální. Že má možná odpor k práci, je agresivní, rve se a údajně znásilnil nezletilou, ještě není důvod k tomu ho umístit mezi ty, kteří mají nutkání si podřezávat žíly. Putovat by měl spíše do vězení, avšak to už si také vyzkoušel. Na oddělení s ním by mělo být celkem osmnáct osob, nicméně nás budou zajímat vedle McMurphyho ještě pánové Harding, Billy Bibbit, Martini, Taber, Charlie Cheswick a vlastně i Sefelt s Fredericksonem. Konflikt na sebe nenechá dlouho čekat, protože vrchní sestra Mildred Ratchedová jest McMurphyho pravým opakem. To není dobré. Akorát … Tohle není příběh nikoho ze jmenovaných.

Ještě se tady totiž vyskytuje indiánský Náčelník – mohutný a nemluvný obr, jenž od prvního pohledu vzbuzuje respekt. Přesto se chová tak, že není složité ho přehlédnout. Skupinových terapií se nezúčastňuje, protože by tam neměl, co říct, když je němý, že ano? Velmi si rozumí s košťátkem, ovšem když po něm McMurphy něco chce, evidentně nad tím přemýšlí a činí tak z vlastní vůle, tedy jenom otrocky neplní příkazy. Ať už se jedná o hraní basketbalu, hlasování o změně rozvrhu či výpomoc kamarádovi v nouzi. Pro Náčelníka (Will Sampson) je důležitá důvěra a vlastně nic nenasvědčuje tomu, že by byl jakkoli pomatený.

V době premiéry Přeletu nad kukaččím hnízdem pobýval Miloš Forman v USA už nějakých šest roků. V Československu natočil čtyři mimořádné tituly, jenže „za velkou louží“ musel začínat od začátku. Po filmu Taking Off se naskytla příležitost udělat další celovečerák. Adeptu na režisérský post bylo více. Rodák z Čáslavi však na producentské duo Saul Zaentz/Michael Douglas udělal dojem tím, že jim na schůzce celý film předehrál a přesně ukázal svoji představu o tom, jak by měl vypadat. Mohli ho obejít a najmout amerického tvůrce, který by Formanovu vizi realizoval. Vzhledem jeho způsobu práce, kdy před kamerou dbal i o nejposlednějšího komparzistu, by se však stejně jednalo o docela jiné dílko.

 










 

Zároveň naplno využil svoje zážitky z nesvobodné vlasti, svůj pohled na novou domovinu, a také svůj radostný přístup k životu, přestože se s ním už od dětství nemazlil. Zatímco ostatní přežívají, McMurphy chce žít, což zahrnuje dělání nestandardních věcí, kterými vnáší do pořádku chaos. Na rozdíl od zaměstnanců ústavu jedná s chovanci jako se svými kamarády-lidskými bytostmi. Bojem proti autoritám, establishmentu a konformitě vybočuje z řady, za což má být vlastně hned trojím způsobem potrestán. To v jistém smyslu platí také pro ostatní, aby náhodou nechtěli následovat jeho přirozenému, avšak v očích autorit nezdravému příkladu.

Svým počínáním přitom nikomu neubližuje, ba právě naopak. Ani tehdy, kdy vezme všechny nové kolegy na loď, aby si mohli zarybařit a připomněli si, že svět za zdmi ústavu je mnohem zajímavější. Nebo když pro ně uspořádá párty s kamarádkami. Přitom mohl pokaždé sám v pohodě utéct a s jeho přístupem a spontánní povahou by byl v podstatě nevypátratelný. Jak chcete hledat člověka, který sám neví, co ho napadne v příštím okamžiku? Naopak číst myšlenky sestry Ratchedové, která má ráda svůj klid a která byla pro Miloše Formana ztělesněním komunismu, nepředstavuje žádnou složitou disciplínu.

Ze vztahu těchto dvou postav se v podstatě stává soutěž, kterou nikdo nechce prohrát. Ona aby neztratila tvář a autoritu, on aby ji přinutil se probudit a uvědomit si, že jakožto osoba z nejodpovědnějších volí mizerný přístup. Pro McMurphy se na první pohled jedná o dost nerovný zápas (mj. vzhledem k té schůzce „o něm bez něj“) , ale díky své povaze si brzy vytvoří svoje vlastní pravidla a přesvědčovací prostředky – viz sledování a komentování basebalového zápasu na vypnuté televizi, kterým dočista strhne ostatní, včetně diváků. Ve finále jde spíše už o ryzí válku, ve které lidský život nic neznamená. Hlavně nevybočit ze stereotypu, i kdyby to mělo znamenat stvoření lobotimizovaných loutek, protože ty neodmlouvají, neprovokují, nevědí. A nepředstavují žádnou hrozbu, což jsme si ověřili už v případě postupu dr. Zaiuse vůči astronautovi Landonovi v Planetě opic.

 

Velikou předností Přeletu nad kukaččím hnízdem je také autenticita. Té je dosaženo pečlivou přípravou a vhodně vybranými typy herců. Nejen Jacka Nicholsona (tady skutečně famózního) a Louise Fletcher, která na první pohled vypadá jako velice milá paní. Jenže po odkrytí jejího charakteru se musíme ptát, proč vůbec Mildred Ratchedová dělá tuhle práci? Dalšími důvody budou zakomponování opravdových chovanců do komparzních rolí a prostředí reálného oregonského ústavu. Však si také Miloš Forman při přebírání Oscara za režii neodpustil poměrně odvážný vtípek, že v uplynulém roce strávil v psychiatrické léčebně delší dobu, než ostatní členové Akademie filmového umění a věd.

Přelet nad kukaččím hnízdem byl zároveň snímán tak, že si nikdo z herců nikdy nemohl být jistý, jestli pořád je nebo už není v záběru. Díky tomu zůstává film živý a kompaktní, přestože některé scény by se klidně daly pokrátit. Kameramen Haskell Wexler tenhle záměr nepochopil, a proto se musel poroučet. Jeho místo zaujal nejprve Bill Butler a po něm William A. Fraker. Miloš Forman měl holt plnou důvěru producentů, kteří viděli, že zatraceně dobře ví, co dělá! Jak v té dramatické rovině, tak při začlenění humorných prvků, což je v případě tohoto žánru vždycky ošemetná záležitost. Samotný závěr, na jehož přípravu došlo už předtím („Aspoň jsem to zkusil.“), ale rezonuje velmi silně. Jak v reálné, tak v metaforické podobě.

FOTO: cinema.de