Tentokrát nás nezavádí ani do bizarní famílie, ani do podzemních chodeb. Překvapivě ani žádný člověk neohrožuje jiného člověka nůžkami. Nebezpečí totiž příchází z nebe. A tím nemyslím od letadel, ptáků, stíhaček, ba ani od dronů. Konkrétní oblast v kalifornské poušti si totiž přisvojil neidentifikovatelný létající objekt. Tím nám opět vzniká prostor pro zkratku. U minulého režisérova projektu mohlo US znamenat buď My, nebo též United States, čili Spojené státy. Tentokrát se nabízí buď Nene, anebo Not Of Planet Earth, tedy Ne z planety Země. Nicméně skutečnost má být prostější – odkazuje pouze na prvotní reakci při pohledu na UFO. Nutno dodat, že tihle vetřelci zřejmě nemají záměr to rozjet v globálním rozsahu. Rozhodně ale nepřicestovali z budoucnosti, aby nás varovali před sebezničením.

Není tajemstvím, že se Eadweard Muybridge zabýval v 19. století studiem pohybu. V roce 1887 třeba rozpohyboval díky vysokorychlostním fotografiím koně, na kterém seděl neznámý Afroameričan. Údajně se jednalo o Alistaira E. Haywooda, jehož prapra(pra)potomci nás budou ponejvíce zajímat. Haywoodovi vlastní ranč, na kterém chovají koně pro potřeby natáčení hollywoodských filmů. Jednoho dne začne cosi padat z nebe a zabije to otce, což zamrzí všechny příznivce a příznivkyně sci-fi They Live (recenze), neboť jeho představitel Keith David v ní sehrál podstatnou úlohu a navíc byl součástí jedné z nejpamátnějších/nejdelších bitek v historii kinematografie. Nicméně, jeho už dospělé děti budou na ranči dál hospodařit samy.

 










 

Oba přitom mají rozdílné povahy. Em je extrovertka a občas dělá/říká věci, které z ní nedělají zrovna sympatickou postavu (jakkoli její představitelka Keke Palmer sama o sobě sympatická je). Její brácha O. J. (legrační) má charakter introvertní a jak poznáme z natáčení před greenscreenem, mezi mnoha lidmi se necítí dobře. Proto se zdá býti nesmyslné, aby odlehlý ranč prodal sousedovi Jupemu, jenž provozuje westernový zábavní park. Tenhle týpek byl kdysi součástí show s šimpanzem, který se nejmenoval Caesar, nýbrž Gordy (pochopitelně předehrál Terry Notary), který se lekl a začal zběsile řádit, dokud nepovraždil všechny, kdož mu přišli pod hnáty. Malý Jupe to vyděšeně sledoval, schovaný pod stolem. A při tom masakru si všimnul nepřirozeně postavené boty, která jakoby si dělala srandu ze samotné gravitace. O řadu roků později na tomhle nepříjemném zážitku vydělává.

A Peele tomu incidentu věnuje dost prostoru, byť rozhodně neplatí, že by šlo o zkušenost, jaká by Jupeho předurčila k tomu, aby se teď v dospělosti stal skutečným americkým hrdinou. Určitá spojitost mezi řádící opicí a přítomností mimozemšťanů – jakkoli se to asi nejen na první pohled zdá být nemyslitelné – tady sice je, avšak nemá nádech nějaké osudovosti, naopak se spíše jedná o prapodivný oslí můstek, který tudíž vůbec nenaznačuje, že by byl režisér geniální. Ale kdo ví, třeba si lidstvo bude za 300 roků na tomto jeho bijáku ujíždět, zvláště jestli v té době už bude mít za sebou osobní zkušenost (tedy blízké setkání třetího druhu, což je i název známého nadhodnocovaného počinu od Stevena Spielberga) s příletem něčeho nepozemského. A možná taky budou „emzáci“ využívat Nene k brainwashingu.

Do značné míry se nelze zbavit dojmu, že Jordan Peele konečně viděl Interstellar (recenze) a další novější počiny Christophera Nolana a rozhodnul se jít v jeho šlépějích. Především tedy ve smyslu ošalování obecenstva, které by mělo mít pocit, že sleduje – když ne něco vyloženě nového a originálního, tak alespoň něco, co umě překrucuje žánrová pravidla. Jenže to dost dobře nejde, když žádná pevná nenastavíte, případně když má vaše UFO podobu tradičního létacího talíře, který se eventuálně dokáže transformovat v design, jaký jsme de facto už taky viděli jinde. Pravda, na poli tohoto subžánru sci-fi se patrně už mnoho nového vymyslet nedá – tak jako u katastrofických bijáků či boxerské franšízy o Rockym/Creedovi (recenze).

 










 

A Nene není snímek, ve kterém by se měly bytosti z jiné planety stát metaforou pro něco, co pochází z té naší, jako tomu většinově bylo v padesátých letech. Tedy snad s výjimkou koronaviru, neboť Peele začal psát prakticky ještě na začátku pandemie, která v USA zběsile řádila. Cílem bylo natočit spektákl pro velké plátno, když se fimový průmysl ocitnul v ohrožení. Každopádně se snahou ošálit publikum mu zjevně měl vypomoct dvorní Nolanův kameraman Hoyte van Hoytema. Faktem zůstává, že se svou crew stvořil několik technicky naprosto precizních záběrů, které v závěrečné třetině rozhodně přijdou vhod, jelikož se veškeré dění smrskne na přejíždění a pobíhání.

Nene sice nabídne jednu výbornou, tajemnou scénu ze stodoly, ale jinak je to film, od kterého se dalo čekat, že bude zvláštní. Ale že se jeho autor odváže natolik, že bude potřebovat násilně zakomponovat prodavače, co přijde zadělat kamery (zosobňuje vlastně omezování soukromí) nebo bulvárního novináře na motorce, jenž jakoby si odskočil z Electromy od Daft Punk … Ten by zřejmě měl poukazovat na lidskou zvídavost a senzacechtivost, o kterou se ovšem starají už O.J. s tváří Daniela Kaluuyi a Em, neboť dychtí po něčem, čemu říkají „Oprah Shot“, tedy po úžasné a hlavně důkazné fotce. A dychtí po ní podobně vehementně, jako kapitán Achab po své Bílé velrybě. Čili z jistého úhlu pohledu znovu trochu rozpačitá snaha o nastavování zrcadla současnosti, nikoli však až do takové míry, jakou představuje ten nenápadný „rasismus naruby“, protože bílí v Peeleho počinech bývají téměř výhradně za záporáky a/nebo divné patrony. Fakt, že v Nene autor rozděluje dění do „kapitol“ pojmenovaných podle koní (a podle přezdívky toho cizáckého objektu), taky ničemu nepomáhá.

P.S.: Po tomto a tomto se během závěrečných titulků opět dočkáme svéráznějšího songu.

P.P.S.: Se Znameními (recenze) se Nene nedá vůbec srovnávat. 


FOTO: CinemArt