Název Bullet Train představuje anglické označení pro Šinkansen. Ten se řítí krajinou ukrutnou rychostí. To na stříbrném plátně není nic neobvyklého. Vzpomeňme na Splašený vlak s uprchlými trestanci, na neposedného Friga na mašině nebo na Snowpiercer převážející lidi po vypuknutí doby ledové. Tentokrát poveze několik rozličných postav, kterým v rámci svojí profese rozhodně není cizí zabíjení. Marie zadává úkoly Berušce (výborný Brad Pitt) – chlapíkovi, který coby zabiják nemá rád zbraně a nějak mu připadá, že jej provází nikoli síla, nýbrž smůla. To bude později vysvětleno na základě japonského smýšlení o tomto drobném hmyzu. Protože kolega odpadnul, dostane zdánlivě jednoduchý úkol: najít ve vlaku z Tokia do Kjóta stříbrný kufřík s nálepkou a přinést ho Marii.

Jenže, ve vlaku sedí Mandarinka (běloch) a Citron (černoch) – údajná dvojčata, co potřebují dopravit do cílové destinace právě tento kufřík, jehož obsah bude – na rozdíl od tohoto Marcellova – prozrazen. Stejnému člověku, tedy nebezpečnému ruskému zabijákovi, co si říká Bílá Smrt a násilím se vyšvihnul v hierarchii jakuzy, vezou i jeho problémového syna. O toho svého možná přijde zabiják Kimura (Andrew Koji), protože byl shozen ze střechy. Jeho otec, resp. dědeček, je známý jako Stařec a ztvárňuje ho Hiroyuki Sanada (patrně i proto, že Takashi Kitano neumí dobře anglicky). No, každopádně Kimura – ač není v nejlepší formě – nastoupí do vlaku, protože viníkem je podle všeho Princ neboli žena, u níž bychom se neměli nechat zmást mladistvým vzhledem a oblečením školačky. A to z osazenstva ještě nemsuí být všechno, přičemž zapomenout nesmíme na jedovatého hada, jehož zlověstná plazivá přítomnost nám jest často připomínána.

 










 

Vznikla nám tady trochu paradoxní situce. Zatímco Atomic Blonde: Bez lítosti doplatil na to, že se bral brutálně extrémně vážně, u Bullet Trainu by bývala celková serióznost mohla spíše přijít vhod. Původně to tak mělo být. Jenže tehdy chtěl ještě Antoine Fuqua nejen produkovat, nýbrž i režírovat. A počiny jako Training Day, Equalizer, Nejlepší z Brooklynu, Slzy slunce a vlastně i Sedm statečných dokazují, že naservírovat intenzivní hardcore akční thriller mu vskutku nedělá potíže (Pád Bílého domu doplatil hlavně na tuctový scénář). Nicméné otěže pak převzal David Leitch a jeho verze nabízí komediální prvky a hlášky se střídavými úspěchy, neboť jednoduchost některých replik bývá až nedůstojná dané situaci.

K větší serióznosti svádí i ta skutečnost, že se po většinu času pohybujeme v uzavřeném prostředí. Když už chce kterákoli z ústředních postav vystoupit z vlaku, dá se očekávat, že se jí to buď nepodaří, anebo se do něj za více i méně smyslu plných okolností (tu nepovedený pokus o ošálení jakuzy, tu údajně zaseknutý baťůžek) zase vrátí. Navíc svou úlohu sehrává další oblíbený aspekt, totiž časový limit, v tomto případě spočívající ve faktu, že se nezadržitelně blíží Kjóto, kde by mohly nastat veliké nesnáze, pokud se nezvládnou nějak zakamuflovat peripetie, ke kterým cestou dochází, ačkoli některé jsou rozbité už nenávratně. Pak by o napětí nebyla nouze.

Akční sekvence tentokrát netestují hranice žánru, ale ve větší míře určitě pobaví, ať už se při nich používají střelné či bodné zbraně, případně pěsti. Dokud nezačne při závěrečném zúčtování zcela viditelně převládat CGI, což není něco, co bychom od skupiny 87Eleven, resp. 87North měli chtít očekávat. Tak jako bychom neměli jásat nad lacinější nápodobou počinů Quentina Tarantina nebo Guye Ritchieho. Samozřejmě nikoli lacinější ve smyslu rozpočtu, nýbrž zpracování. Na druhou stranu se dá směle tvrdit, že pořád dostaneme černou komedii, která svůj hlavní účel splní.

 










 

Na tom mají svou zásluhu dobré a dobře obsazené postavy, třebaže žádná z nich se neprezentuje nějakou originální diferencí, jako kupříkladu V z V jako Vendetta, Jules Winfield z Pulp Fiction nebo eventuálně Stansfield z Leona. Jasně, Citron si ujíždí na Mašince Tomášovi, protože ho tenhle dětský seriál naučit vyznat se v lidech. Mandarinka nosí cool knírek a stylový vohoz. Princ v podání Joey King má pro změnu, zdá se, velikou porci štěstí (což v souvislosti s Davidem Leitchem, respektive tedy Zazie Beetz jednoznačně evokuje Domino z Deadpoola 2). Nicméně nic z toho nepředstavuje tu míněnou a na příkladech uvedených v první větě tohoto odstavce uvedenou originální diferenci. Naopak záporácká Bílá Smrt zaujme akorát svou tuctovostí. Alespoň, že se dočkáme nějakého toho vtipného camea.

Bullet Train patří mezi ty filmy, které máme bezprostředně po zhlédnutí tendenci hodnotit nesmírně vysoko. Ale když si je pak začneme zpětně přehrávat, často zjišťujeme, že se až o takovou pecku nejedná. Tenhle biják někdy působí dojmem, že byl vyroben hlavně pro japonský trh, kde diváci a divačky bývají tolerantnější – ať už ke stylu humoru, podezřelým scenáristickým twistům nebo přehnanému i zdlouhavějšímu blockbusterovému finále. Nicméně Bullet Train (neplést!) si i tak, byť to může vypadat protichůdně, udržuje slušnou úroveň, kór když přijde s nějakým tím filozofickým moudrem a povedeným soundtrackem. Navíc vzniknul de facto stejnou metodou s obřími LED obrazovkami jako česká Mimořádná událost. Do žádného dalšího srovnávání obou podívaných se ovšem pochopitelně pouštět nebudeme, jelikož ani nemůžeme.

FOTO: Falcon