V úvodu sledujeme ty nejdůležitější postavy v detailu, z nichž některé se na nás trochu bezradně dívají – jako kdyby si samy nebyly jisté, proč zrovna ony mají být součástí tohoto příběhu. Ten byl do značné míry inspirován hrůznou skutečnou událostí, která ve Stínohře tvoří základní odraziště. To znamená, že většina z toho, co uvidíme, se v reálu takhle neodehrála. Přesto se jedná o fakt, který samotnému filmu pomáhá. Protože kdyby se jednalo o čistě fiktivní záležitost, těžko by se za tohoto výsledku dalo věřit tomu, že se vůbec mohla takováto konstelace sejít.

Není to o tom, že by postavy nebyly dobře napsané – to vůbec ne. A ledacos nasvědčuje tomu, že příští titul natočený podle scénáře Venduly Bradáčové by nám rozhodně neměl uniknout. Lhostejno, jestli se bude věnovat romantické komedii, nebo se znovu vypraví do „polosvěta“. Charakterové vlastnosti v podstatě všech postav nepostrádají na zajímavosti a i díky kvalitnímu obsazení nejsou povrchové, naopak mají svoji hloubku. Jenže jsou posílány do situací pro ně značně nekomfortních, anebo takových, jaké se vyvíjejí způsobem, se kterým si absolutně neví rady a musí se naučit mít věci pod kontrolou. To je premisa skoro každého dobrého dramatu/thrilleru. Ale figury ve Stínohře sem tam místo přirozeného vývoje věcí ve vteřině zmatečně přehodnotí svoje motivace, případně udělají něco, co se s jejich povahou a odhodláním tak docela neslučuje. Eventuálně utrousí tuctovější hlášku. 

Eva, která žila s hlavním hrdinou Janem (Milan Ondřík), se na úvod ocitla v nesprávný čas na nesprávném místě. A on jí nezvednul telefon, což se zprvu tvářilo býti fatální chybou, jenže co by asi takhle na dálku svedl? Ocitla se totiž v blízkém okolí benzínky, kde smažka Stránský právě mlátil člověka. Všimnul si ji, dohnal ji a srazil autem, načež měl sám nehodu. Stihnul vylézt těsně předtím, než dorazil náklaďák a napálil to rovnou do auta, ve kterém zraněná Eva zůstala. Zřejmě nejpamátnější moment celého filmu, který zprvu působí dojmem, že se dočkáme nečekaného twistu v rámci snad každé scény. Tahle myšlenka však brzy vezme za své. Tendence mířit hercům a herečkám kamerou na obličej z bezprostřední blízkosti naštěstí zůstává, a proto se daří přenášet alespoň nějaké emoce.

 










 

Několikrát zavítáme do boxerského klubu, který vede Michal (Hynek Čermák), co má psa, jenž se pochopitelně nemůže jmenovat jinak než Rocky. Tváří se, že má dobré nápady a myšlenky hodné následování, jenže je dotyčným nedokáže srozumitelně nevysvětlit … Tedy bavíme se o Michalovi, nikoli o Rockym, ale to je asi jasné. Pak tady máme hodného vyšetřovatele (Vladimír Javorský), jenž působí dojmem, že ho ta práce vůbec nebaví, protože jeho velkým přáním bylo věnovat se jiné profesi (tipoval bych to na něco kolem psychologie, možná dokonce léčiteství). Paní z protidrogového v podání Kristýny Frejové má zase jak tendence držet ochrannou ruku nad všehoschopným feťákem, tak problémy se sebeovládáním. Téma spravedlnosti je a zřejmě i vždycky bude aktuální a dá se uchopit různě. Konkrétně ve Stínohře tak, že se postupně spíše vytrácí.

Stínohra je film, který má i nesporné klady, které ve finále převažují. Vedle hudby, lokace s „jezírkem“ a syrovější atmosféry (režisér Peter Bebjak ji předvedl už v Trhlině), která s sebou přinese několik drsnějších obrazů, jsou to mimořádně přesvědčivé herecké výkony Jana Jankovského v roli Stránského a Leony Skleničkové, která si zahrála lehce roztěkanou Gretu, co chodí boxovat do toho klubu, pracuje u vietnamského obchodníka s potravinami, nezkušeně se zakouká do hlavního hrdiny a snídani připravuje a vypráví o ní dosti úsměvně, dokud není odejita. Na zvukové stopě se podílel Ivo Špalj, neboli čerstvý držitel Českého lva za mimořádný přínos kinematografii. Dramaturgem byl Petr Zelenka - ano, TEN Petr Zelenka. Přesto je výsledek nejprve poněkud rozpačitější. Po zhlédnutí totiž rozhodně vyžaduje více dnů ke vstřebání. Takže šanci si určitě zaslouží. 

FOTO: Falcon