Ve své domovině se v podstatě všechny tyto adaptace knih Jussiho Adler-Olsena proměnili ve zlatý důl. Není divu, že autor zběsile píše další, kterých by ve finále mohlo být až pět. Přitom se už u Složky 64 spekulovalo, že bude poslední. Mimochodem, zmíněný díl šel do kin v lednu 2019, ale mně připadá, jako kdybych ho viděl už tak před pěti rokama. Příběh rozhodně nebyl špatný, nicméně v silné konkurenci detektivek se výrazně zabodovat nepodařilo. A ani novinka Marco nebude snímkem, na který by se mělo dlouhé roky vzpomínat jako na titul, který prokázal, že tahle série ještě může nabídnout mnoho zajímavého a originálního.

Změnila se produkční společnost a spolu s ní přicházejí nové tváře. Carl Morck už nevypadá jako Nikolaj Lie Kaas a Assadem není Fares Fares. Štafetu po nich převzali hvězdný Ulrich Thomsen a Zaki Youssef. Upřímně, takhle změna rozhodně ničemu nevadí. A nepřekvapivě není tak výrazná, jako tomu bývá při přeobsazení Jamese Bonda, kde se kolikrát mění i celkový tón filmů. Příklad: Bondovky s Danielem Craigem sází spíše na temnější notu a nejsou to vyloženě zábavné popcornové akční spektákly, jako tomu bylo za dob, kdy agent 007 vypadal jako Pierce Brosnan.

Jak uvedeno, natáčelo se u nás (například v bazénu v podolí či na nákladovém nádraží Žižkov) a natáčelo se v březnu minulého roku při rozjezdu koronavirové pandemie, takže posledních pět exteriérových dní si Dánové museli dotočit u sebe. K tomu došlo na obsazení romských herců, kteří rovněž žijí v České republice. Například titulního klučinu ztvárňuje Luboš Oláh, ale jistě nebude překvapením, že nejpřesvědčivější výkon předvádí Zdeněk Godla, jehož zabiják Zola (nedozvíme se, jestli jeho křestní jméno je Emil, resp. Émile) je vlastně suverénně nejzajímavější postavou ze všech těch, jakých se v Marcovi dočkáme.

 










 

Samotný příběh se točí kromě Romů také kolem společnosti DanAid, která má vypomáhat chudým oblastem v Africe, nicméně nejedná se o společnost z nejčestnějších. A to by bylo, abychom alespoň trochu nezabředli také do vyšší politiky, ačkoli hodně interesovat nás budou i obrázky stvořené malým dítětem. Potencionálně vděčná vedlejší linie by mohla být ta, ve které by se chtěl Carl romanticky či jenom sexuálně sblížit s nápomocnou paní Monou (Lisa Carlehed), jenže ve finále se s tím nijak nepracuje. Místo toho se dočkáme nemastného neslaného, tuctovým deštěm doprovázeného finále, a pak taky několika úsměvně použitých českých výrazů.

Marco není, stejně jako jeho předchůdce, natolik temný (jak ve smyslu atmosféry, tak drsnosti, vražednosti a nemorálnosti), aby mohl spadat do kolonky ‚noir‘. Dočkáme se akorát hrstky cool záběrů (např. auto v odraze zrcadla), naopak jindy je stylizace spíše kontraproduktvní (např. skok plavkyně do bazénu). Pravdou ovšem bude, že když už se stane něco drsnějšího, obvykle to stojí za to. Bohužel s tím tvůrci dost šetří. Přitom by takovéto drsné momenty nemusely ani doprovázet náročnější kaskadérské kousky, když jedna sekvence kupříkladu dokazuje, jak mocnou zbraní zůstává i v jednadvacátém století obyčejný parelelní střih. V každém případě platí, že za nejpozoruhodnější scénu lze označit hned tu úvodní s pádem ze střechy.

FOTO: Aerofilms