Zřejmě někdy v nepříliš vzdálené budoucnosti přinese Edvardsenův institut v norském Bergenu jedinečný objev. Prezentován bude pět roků poté v Instanbulu. Veřejnost se dozvídá, že živé organismy je možné zmenšit na nějakých 12 centimetrů. Nápad se za dalších deset roků zalíbí také Paulu Safrankovi, který o jeho výhodnosti přesvědčí i manželku Audrey (Kristen Wiig). Společně by se měli přestěhovat do jedné z kolonií zvané Leisureland. Jde o to, že když jste malí, vašich naspořených 150 tisíc dolarů se promění na 12 milionů. To dává smysl. Jenže ve Zmenšování převažují věci, které ho nedávají.

Předně, film se prezentuje jako „skvělá velká komedie“, nicméně má díky svému ekologicko-sociálnímu poselství blíže spíše k dramatu. Tedy ve druhé polovině určitě. V té první je to taková pěkná sci-fi, kdy hlavní hrdina podstoupí proceduru a stane se mrňavým, což by mu mělo zajistit spokojenější život, přičem se dočkáme i nějakého toho pozoruhodného twistu. Naopak ve druhé polovině naprosto absentují záběry, natožpak scény, které by nějak ospravedlňovaly tu nutnost změny velikosti. A když už to vypadá, že Paul vycestuje do velkého světa, skončí zase uvnitř. Patrně aby se nenavyšoval rozpočet tvorbou triků, jež by měly zajistit interakci malých předmětů/osob z těmi normálně velkými. Zvláštní, protože v pokračování Arabely nebo v Což takhle dát si špenát to čeští filmaři brilantně zvládli i bez vyspělých digitálních technologií.

Takže, zmenšením se dostanete do Leisurelandu, kde máte stejná práva, je tam bezpečno a stanou se z vás boháči. Trochu to připomíná Elysium. Akorát s tím, rozdílem, že vůbec neopustíte planetu Zemi. Na druhou stranu ve Zmenšování stále chodíte do práce, a kdo ví, jestli dobře placené. Tím se tvůrci pranic nezaobírají a neřeší kupříkladu ani to, že se dá zmenšit pouze „organický materiál na buněčné úrovni“, což televize nebo sedačka asi nebudou. Pokud snad během těch deseti roků došlo k takovému pokroku, měla nám to některá z postav alespoň říct.

Na druhou stranu, ne že by nás to nějak rozptylovalo od famózně napsaného příběhu, jelikož takový se v případě Zmenšování nekoná, třebaže to námět sliboval. Jakmile máme za sebou hodinu z celkové stopáže (129 minut), začne se všechno točit kolem vietnamské disidentky Ngoc Lan Tranové (v USA dělá uklízečku), která byla zmenšena za trest, čímž se Alexander Payne dotkne tématu terorismu a imigrantů, což se pochopitelně nabízelo. Pak ale režisér a spoluscenárista – ještě nedávno oceňovaný za Děti moje či Nebrasku – usoudil, že bude nejlepší věnovat se její protéze a v závěru také návratu do prapůvodní kolonie, kde dojde k dalším pochybně bizarním údálostem, jaké kdybych tady rozepsal, tak by jim stejně nikdo nevěřil.

Zmenšování je film, u kterého se neustále musíme ptát proč. Proč se tu objevují scény, které ve finále nemají žádný význam? Proč to Paulovi trvá tak dlouho? Proč ta scéna s matkou? Proč se opakovaně zabýváme malým Ronnim (co na tom, že byl prvním narozeným maličkým dítětem)? Proč nás mají zajímat věci, které tolik zajímavé nejsou? Navíc panovačnou Hong Chau si kromě Matta Damona málokdo oblíbí. To už je férovější poslouchat poznámky Dušana v podání Christopha Waltze nebo námořníka s vizáží Udo Kiera, byť bychom se bývali obešli i bez nich. Ale přes to všechno, kdyby nedošlo ve finále na ten neskutečně tuctový a v případě Zmenšování poměrně zcestný moment, mohlo tohle bizarní dílko být o něco snesitelnější. Takhle k lepšímu hodnocení nepomůže ani ta teorie o osmi typech š*kání.

FOTO: CinemArt